Karel Gott je v nebi. Ti dnešní umělci, a mobilizovat národ? Hůř může být, když si necháme skákat po hlavě, říká advokátka Hamplová

HŮŘ UŽ BYLO? „Lekce, kterou nikdo nečekal a která v plné nahotě ukázala, jak jsme zhýčkaní dobou,“ komentuje situaci ve společností „poté“ známá advokátka Jana Zwyrtek Hamplová, která před časem získala ocenění Právník roku 2019 v oblasti správní právo. Svět po koronaviru bude podle ní jiný, COVID-19 nás vrátil nohama na zem, vrátil nás do reality. „Lépe vše snášeli lidé střední a starší generace, kteří byli na různá omezení zvyklí, plus cítili se i více ohroženi, než mladí, kteří naopak byli zvyklí, že mohou kdykoli všechno.“ Konstatuje, že dnes žádný umělec nezmobilizuje národ jen proto, že je umělec. A Karel Gott už je v nebi. K atmosféře v EU dodává: „Bude-li to tak pokračovat, v každé evropské zemi povstane místní Orbán, a bude to zcela logické.“ „Tedy hůř může ještě být. Pokud si necháme skákat po hlavě.“

reklama

Epidemie ustoupila, opatření se uvolňují. Koncem dubna jste na blogu psala o tom, že by budoucí doba měla být o novém Česku „poté“. Je už „poté“? A jak jsme vkročili do „nového Česka“?

Do doby „poté“ se pozvolna probouzíme, a asi je to velmi individuální. Každý se s obdobím COVID-19 setkal jinak, ať už v rámci rodiny nebo práce, a tak i ta doba poté je pro každého jiná. Tedy ano, doba poté již nepochybně je, jen je pro každého jiná. Není však zcela jasné, zda je to skutečně už za námi, nebo je to jen pauza. Uvidíme.       

Odeznívá panika z ohrožení zdraví, debatuje se o způsobu uvolňování opatření. V jedné věci ale panuje shoda, a to že jsme v krizi a teprve budeme sledovat, co všechno přinese. Myslíte si, že proti ní budou odolnější ti, kteří ještě pamatují 70. a 80. léta? Anebo 90. léta, kdy se mnohým také nevedlo dobře? 

Zase – je to velmi individuální. Určitě však lze říct, že lépe vše snášeli lidé střední a starší generace, kteří byli na různá omezení zvyklí, plus cítili se i více ohroženi, než mladí, kteří naopak byli zvyklí, že mohou kdykoli všechno. Typicky to bylo u pár týdnů zavřených hranic. Starší tomu tleskali, protože cítili právem ze zahraničí nebezpečí, mladí naopak nervózně protestovali, dokonce jsem četla výrok o „právu na emigraci“, což je v dnešní Evropě úsměvné. Stalo se z toho politikum, což racionalitě škodilo. Prostě taková lekce, kterou nikdo nečekal a která v plné nahotě ukázala, jak jsme zhýčkaní dobou. Řešíme banality typu zahnutí okurek, desítek pohlaví a nemožnost mít vlaječky na stole, a najednou pandemie ohrožující životy. Ve které mimochodem EU totálně selhala.     

Ještě ocituji váš blog. „Hledejme naději a její nositele. Všude, kde to půjde. A až je najdeme, postavme se vedle nich a dejme jim naši občanskou sílu. Tím, že je vyšleme do Parlamentu a na ten Pražský hrad. A na podzim ty osvědčené a naděje plné do krajů. Jen tak oživíme zraněné Česko. Naše Česko.“ Do jaké míry jsme se podle vás zranili? Dokážeme se smířit případně s trvalými následky? Hrozí nám?

Nositelé naděje jsou důležití víc, než si myslíme. Těch, kteří rozdmýchávají nenávisti, rozdělují národ, vytvářejí situace, které logicky v rozdělení vyústí, těch máme zástupy. Ale lidí, kteří by dokázali stoupnout k mikrofonu a přijít s něčím pozitivním, nadějným, perspektivním, a současně stmelujícím, zkrátka mít autoritu a přinést i naději do budoucna, tak to je zatím podpultové zboží. Stalo se módou být proti čemukoliv a proti komukoliv… ale to není program. Mohu taky svolat do Prahy demonstraci proti špatným zákonům, rozdrtit je, a dala bych to spatra, ale co dál? Pokud by mi nešlo jen o ten potlesk davu, protože každý, kdo je proti někomu či něčemu, sklidí potlesk, musela bych hned představit plán – třeba desatera nových zákonů, které nahradí stovky jiných. Pak by to z mého pohledu mělo smysl. Je to jako ta scénka z Dovolené s Andělem – radit umím, ale hrát ne, říká Josef Kemr. A my potřebujeme hráče – těch, co umí radit, máme nadbytek. 

Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli svou roli v sametové revoluci, v poslední době z nich však zejména voliči Miloše Zemana byli rozpačití. Lze od umělců něco zásadního očekávat?

Není to o povolání. Tehdy to byli umělci hlavně proto, že je lidé znali, a proto bylo logické, že mobilizovali národ. V dnešní době sociálních sítí se populárním může stát každý. Nevázala bych to na povolání. Znám umělce s přehledem i nadhledem současně, a znám umělce až hysterické, kteří tu svou pravdu považují za jedinou… a nevšimli si, že jim už trochu ujel vlak. Dnes žádný umělec nezmobilizuje národ jen proto, že je umělec. A Karel Gott už je v nebi (úsměv). Lidé od politické osobnosti zkrátka očekávají chytrost, zralost, zkušenost a životní nadhled, a pak až to, že třeba umí zpívat nebo hrát. Ne naopak.

Je Andrej Babiš tím správným člověkem, který by nás měl provést nastávající krizí? Je na obtíž jeho minulost z 80. let, nebo naopak léta v komunistickém zahraničním obchodě může zúročit? A vadí jeho minulost budování ekonomického impéria, nebo i to může být výhoda? 

Je to věčné téma morálky a politiky. A odpověď na vaši otázku vůbec není jednoduchá. Zkusím proto odpovědět otázkou – kdybychom si museli vybrat, kdo nás z krize vyvede líp, zda submisivní Nečas, nebo sebevědomý Babiš. Jak by lidi rozhodli po tom, co všechno o nich ví? Podle mne to řekli v těch volbách. A zda jsou tehdejší zkušenosti výhodou? Dnes? Tehdejší doba je dávno pryč. Zkušenosti nabyté z obchodu – kdyby byly využívány pro Českou republiku, za výhodu bych to považovala, protože na dnešní EU se nemůže jinak než silou. Nicméně u pana Babiše člověk nikdy neví, zda motivy jeho kroků jsou vázány na republiku, nebo na jeho podnikatelské impérium. Bít se to bude pořád, ale na druhé straně nebýt dotací, nemám problém s tím, že by zemi řídil úspěšný podnikatel. Jenže dotace jsou problém, protože přes ně je člověk vydíratelný. Taky se o to Evropa v případě premiéra snaží. Ale neodpustím si jako vlastenka především poznámku, že premiérem České republiky by měl být hlavně Čech. Je smutné, že jsme ho zatím nenašli. A nároky na něj? Mně by stačilo, abych mu mohla věřit a aby měl přirozený respekt a autoritu. Což je vlastně ale hodně náročný požadavek – tato trojice. Ale stále doufám, že se mi splní.

75 let v Evropě nemáme osobní zkušenost s válkou. Jak s válečným nedostatkem, tak s holokaustem. To znamená, že mladá generace už nemá ani rodiče a prarodiče, kteří by válku pamatovali a vyprávěli o ní. Jak by se naši předkové z doby před 70 lety asi dívali na naši nastávající krizi?

Tak naši předkové by především nevěřícně koukali, jak se nakládá s jejich dobou. Já ještě ta vyprávění zažila, a tak teoretické řeči a hodnocení doby války ex post ze strany dnešní mladé generace jde mimo mé chápání, stejně jako idealizování Západu a zatracování východu. Chce to zdravý rozum, a jako malá země si držet dobré vztahy napříč Evropou. To, že je dnes Evropa ohrožena, by naši předkové vnímali silněji, a podle toho by jednali. To, co si dovoluje Turecko na jihu vůči Řecku, a to, co si dovolila Merkelová na Západě, a to, co si dovolují neziskovky vozící sem etnika, která původní obyvatelstvo ohrožují, to nemá historické obdoby. Málokomu dochází, že to může opravdu vést ke stavům podobným válce a že my jako původní obyvatelé Evropy sami sebe výrazně oslabujeme. Tím, jak si idealizujeme kdeco, a dokonce zakazujeme pravdu. Bude-li to tak pokračovat, v každé evropské zemi povstane místní Orbán, a bude to zcela logické. Málokdo tak hazarduje se sebou samým, jako to dnes dělá Evropa. A ještě se tomu snaží dávat ozdobné mašličky, jak jedná humanitárně. Ne. Jedná naivně a hloupě, a ohrožuje nás to všechny.   

Jak by se společnost měla „semknout“ či přeorganizovat, třeba i s pomocí vlády a státu, aby případnou krizi přestála? Nemluvme jen o ekonomice, ale i o mezilidských vztazích. Říká se, že proti sobě stojí mladí a staří, město a venkov, manuálně pracující i ostatní…

Aby taky nestáli! Stavět lidi proti sobě je program řady subjektů, toto rozdělování podporují televize, nejvíc sledované jsou pořady, kde si lidé nejvíce vjíždějí do vlasů a jsou vzájemně nejvíce sprostí, největší pozornosti se dostane těm, co udělají něco nejvíce kontroverzního. Na cíleném rozdělování lidí jsou založeni chvilkaři, odbory, různé neziskovky i politické strany, a přednesy ve Sněmovně – darmo mluvit. Přitom všichni víme, že rodina vždy drží spolu napříč generacemi, že v práci potřebujeme solidní zaměstnance, a zaměstnanci naopak vždy vydělají na tom, když se daří majiteli… zkrátka rozdělování lidí pomáhá jen těm, kteří si tu chtějí rozdělovat moc, a proto potřebují, aby se lidé hádali. A pak ta móda poslední doby, že jak není po mém, není to demokratické… to už je až směšné. Rozdělený lid je slabý lid, a tak si troufám tvrdit, že současné vládě to ve své podstatě vyhovuje. Chtělo by to něco jiného – aby se lidé semkli a začali žádat rozumné zákony, rozumné daně, rozumné úředníky… ne jako nyní, kdy se část odpovědnosti státu hází silou na obce a města, to je cesta do pekel. Řešení? Osobnost, která tomu udělá přítrž, a řekne – všichni jsme na jedné lodi, tak sakra pádlujme stejným směrem a každý dělejte to, co umíte nejlíp. 

Po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Nicméně využili jsme posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Bývá vytýkáno, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy. Je to správná výtka?

Ta výtka je správná až na detail. Ty mzdy. Ty tu ani tak nejsou. Veškeré ty daňové pobídky, kterých firmy využily, a pak opět utekly, jsou navíc obecně známé. Naivita Václava Havla v této oblasti se stala legendární. Rozfofrované peníze, které byly určené na důchody, v běžném rozpočtu, považuji dodnes za neomluvitelné. Těch chyb se opravdu udělalo mnoho a české podnikatelské prostředí by si zasloužilo opět podpořit. Už Reagan věděl, že když sníží daně, vybere jich víc, ne naopak. Protože pro lidi to bude motivující. Skutečně tu není prostředí, které by burcovalo lidskou kreativitu a podnikavost. I proto, že podnikání se dává negativní punc, i když opak je pravdou. Bez podnikavých Čechů si nelze představit ani minulost, ani současnost, ani budoucnost. Kdo toto téma uchopí, určitě najde své voliče. Tedy zůstáváme těm třem desítkám let ještě mnohé dlužni, zejména ve společenské atmosféře.   

Už začala debata o tom, aby se Česká republika stala soběstačnou jak v některých oblastech průmyslu, tak zemědělství. Jak toho ale docílit, když jak vlastnicky, tak vývozně jsme jasně napojeni na Německo, potažmo EU? A Čína má teď také své problémy. Máme šanci se do něčeho takového pustit, aniž zchudneme?

Nejsem ekonom, a proto nemohu dělat chytrou tam, kde jsou zdatnější. Za mne, selským rozumem, nemusíme to hlásat do světa jako program, ale můžeme se o to v některých oblastech důsledně snažit. Mně se velmi nelíbila omezení EU, jak nám začala diktovat, co smíme a co nesmíme, protože o tom spolupráce není. Každá země má mít své jisté a má mít svou svobodu, které se maximálně může částečně dobrovolně (!) vzdát dohodou o spolupráci. Musíme mít právo podporovat své živnostníky, malé podniky, zemědělce, a žádný Brusel nám to nebude zakazovat. A jaké zchudnutí… bohatstvím je kvalitní zboží, to druhé se jen hromadí na účtech firem. A jsme znovu u toho rozdělování společnosti – čím úspěšnější podnikatelé, tím lepší mzdy a lepší zboží na pultech. A vždy je lépe, když se veze pár metrů než tisíce kilometrů. Vždyť už skoro nejsou regionální speciality, všude stejné zboží… příliš jsme se unifikovali, příliš si nechali vnutit myšlenku, že jednotná Evropa znamená jednotné všechno. Není to tak.   

Lidé z venkova se častokrát chlubí, že mají výhodu díky své schopnosti si sami vypěstovat potraviny. Je to výhoda, nebo zbytečná hysterie a vzpomínání na doby nedostatku? Mají smysl úvahy o tom, že občané, popřípadě alespoň sousedé, si budou pěstovat potraviny mezi sebou?

To není budoucnost, ale už současnost. To probíhá už řadu let. Z jednoho prostého důvodu. Kvalita unifikovaných potravin v obchodech je občas tak děsná, že lidé raději začali chovat opět vlastní kuřata, pěstovat vlastní zeleninu a krmit si vepře. Je to reakce ne evropský „socialismus“, který se jaksi přestal dařit. Proto tvrdím, že by se měly evropské země vrátit k sobě sama a v rámci EU držet to, co je přirozené mezi více státy – kooperace, dohody, proč ne, ale jen tam, kde to má smysl. Nepotřebuji kuře dovézt tisíc kilometrů, když ho může do obchodního centra dodat sousední farma. Už soudruzi chtěli velkopodniky, a EU šla ještě dál. Byla schopna zlikvidovat přímo prosperující regionální výroby. Podle mne nás k tomu čeká návrat. Vrátíme-li se ke zdravému rozumu.  

V minulosti jsme se připravovali na různé druhy krizí. Na krize migrační, na ohrožení terorismem, na ohrožení ze strany Ruska. Které „přípravy na krize“ byly zbytečné a jen plýtváním silami? Které se nám naopak vrátí?

Zapomněli jsme na ochranu evropských hranic, a to nyní bude muset nastat. Určitě dojde k návratu v oblasti civilní obrany, aby byly k dispozici ochranné pomůcky kdykoli na víceméně cokoli. Doufám, že Evropa pochopí, že není zachránkyně světa, a bude předcházet terorismu a lokálním no-go zónám tím, že lidé, co tu nemají co dělat, prostě odejdou, a hlavně žádní další nepřijdou. Jinak ztrácí EU svůj smysl. A pokud zejména v případě migrace neuděláme rázná rozhodnutí, EU se prostě rozpadne, a dojde k návratu k vnitrostátním hranicím. Ostatně někde už tomu tak je. Tedy vrátí se nám to, co dnes spíš radikálně neuděláme. 

Když použiji název, který máme k tomuto rozhovoru, myslíte si, že „hůř už bylo?“ V jakých barvách vidíte následující léta „poté“?

Neřekla bych, že hůř už bylo, ale jinak už bylo. Svět po koronaviru bude prostě jiný, COVID-19 nás vrátil nohama na zem, vrátil nás do reality. Třeba i do reality mezinárodní politiky. O vnitrostátní nemluvě. Je třeba se zamyslet, co dál, jak dál, s kým dál. V každém případě už víme, že mohou nastat situace, kdy si musíme poradit zcela sami – jako Česká republika, protože na sebe prostě takto logicky sobecky budou myslet všichni. Také je třeba vzít jako fakt, že jsou situace, v nichž EU zůstává stát ochromena, a není schopna akce. Tedy není všespásná. A tomu všemu podle mého názoru bude potřeba řadu věcí v budoucích letech po důkladném a uvážlivém promyšlení přizpůsobit. Ať půjde o bezpečnost na hranicích, zásobování základními potravinami, sklady prostředků civilní obrany a tak dále. Lidově řečeno – Česká republika si musí vždy vědět rady sama. Část musí zajistit stát, částí může pověřit samosprávu. Žádná EU nás v době krize zkrátka nespasí. Ať jde o migraci, nebo virus. Jen my sami. Tedy hůř může ještě být. Pokud si necháme skákat po hlavě.

reklama