Pohledem exprezidenta Václava Klause: Dluhu se bojím více než koronaviru

° "On-line reportování zasáhlo celý svět. Bohužel nejen to. I jím podnícená panika, strach a úzkost ve společnosti".
° "Teď už vláda reaguje opožděně. Karanténa se jí zalíbila a rozvolňuje pomalu".
° "Mám obavy, zda se nám vrátí zaměstnanci. Mnozí si při štědré státní podpoře zvykli na nepráci".
Exprezident Václav Klaus v eseji pro Deník E15.

První zmínky o koronavirové infekci, rok výroby 2020, přicházely již v průběhu ledna letošního roku. Já jsem byl ve slovenské televizi TA3 na nemoc COVID-19 prvně tázán v prvních dnech února. Hned poté začínaly přicházet poplašné zprávy z Itálie. Pak se z ní vrátili naši lyžaři. V polovině března byl vyhlášen nouzový stav a karantény všeho druhu.

Běžný život a ekonomika se zastavily více, než jsme zažili v průběhu našich životů. Přesto se táži, zda už máme nárok a dostatečný nadhled rekapitulovat? Deník E15 mne k tomu vybídl, tak musím. Kdybych psal e-mail, přidal bych k předchozí větě smajlík.

Česko nebylo originální

Ekonom ve mně mne vybízí, abych dnešní situaci popsal neutralisticky: přišel velký exogenní šok do křehké, a proto zranitelné, navíc vysoce regulované ekonomiky. Založené na velmi rozvinuté dělbě práce, a proto rozsáhlé mezinárodní kooperaci, při téměř plné zaměstnanosti a v počínající sestupné fázi hospodářského cyklu, po šesti letech našeho relativně rychlého ekonomického růstu.

O každé z těchto pěti tučně napsaných charakteristik by se měla napsat kapitola knihy, neboť v nich je skryto všechno. Taková kniha bohužel k dispozici není, vycházejme proto z riskantního předpokladu, že těmto charakteristikám čtenář deníku E15 rozumí.

Mluví se o našem nouzovém stavu a o dvou měsících „lockdownu“ naší země. To není přesné. Nebyli jsme nijak originální. Epidemie i následné reakce vlád byly „globální“. Nebylo před nimi kam utéci. To je jedna ze specifik dnešní situace, ale nejen to. On-line reportování zasáhlo celý svět. A bohužel nikoli jen reportování, ale i jím podnícená panika, strach a „úzkost ve společnosti“, jak nedávno hezky v deníku E15 říkal „pan Kofola“ Jannis Samaras.

Harakiri a souvislost s COVID-19

Situaci u nás někteří interpretují tak, jako kdyby byla způsobena zásahy naší vlády. Naši vládu důvod hájit nemám, ale celý svět dělal věci podobné. Vláda zareagovala rychle. Asi až příliš rychle, v něčem nadměrně, ne plně konzistentně. Originalita a přínos pánů Prymulů, Maďarů, Dušků a dalších byly poměrně malé. Teprve v úterý 26. května 2020 přiznal pan Dušek (ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky – pozn.red.), že šedesát procent úmrtí uváděných ve statistikách COVID nebylo primárně na COVID-19. 

Neměl by spáchat harakiri? Koneckonců by se to mohlo svést na COVID-19. Souvislost by to určitě mělo.

Svou roli sehrála nečekaně vysoká poslušnost a disciplinovanost našich spoluobčanů, i když nechápu, že se i po povolení chodit bez roušek řadě lidí v rouškách zalíbilo natolik, že v nich chodí venku pořád.

Byla to poslušnost, nebo spíše strach? Nebo důkaz nesmírné moci médií, která vědomě přehánějí, respektive reportují bez kontextu.

Příčina paniky, chaosu a strachu

Právě bylo s velkými nadpisy oznámeno, že v Rusku celkový počet obětí dosáhl zdánlivě vysokého čísla 3807. Je to málo, nebo moc? V Rusku žije 13,8krát více lidí než u nás. My máme k dnešnímu dni obětí 317. Když toto číslo vynásobíme hodnotou 13,8, dostaneme pro Rusko číslo 4375 čili v Rusku je obětí COVID-19 – s obrovskou nejasností, co se do toho započítává – viditelně méně než u nás. Má reportování tohoto stylu smysl? Není právě ono příčinou paniky, strachu a chaosu?

Dá se předpokládat, že česká byrokracie není šikovnější v „procesování“ jednotlivých záchranných opatření – medicínských i ekonomických – než v jiných zemích. Ale současně je třeba přiznat, že naše vláda zatím odolává snahám sociálních demokratů využít dnešní situaci k dalekosáhlým ekonomickým změnám směrem k dalšímu porobení trhu státem.

Po bitvě je sice každý generálem, zejména když v ní nebojoval, ale – alespoň na počátku – nebyl důvod naši vládu extrémně kritizovat. Teď už je to horší, teď už reaguje evidentně opožděně. Karanténa se jí zalíbila a rozvolňuje pomalu.

Lidé si zvykli nepracovat

Převládá optimistický názor, že je každá krize řešitelná, že je řešitelná státem, a navíc bez obrovských nákladů daňových poplatníků. Souhlasím s již citovaným Jannisem Samarasem, že je tato krize „jen krátkodobá epizodka v dějinách lidstva“, ale její dopady jsou zatím málo jasné.

Na nabídkové straně naší ekonomiky se ukazuje, že „nejsou lidi“. Že je velmi sporné, zda se rychle vrátí pracovní síly ze zahraničí, zejména z Ukrajiny. Dělám si větší starosti, zda se nám vůbec vrátí zaměstnanci naši, z nichž mnozí si – při štědré státní podpoře – zvykli na nepráci. Je nejasné, jak budou pokračovat dodávky zboží z Číny, když ji naši komunální politici tolik nenávidí.

Budou se vůbec vyrábět auta?

Na poptávkové straně se musíme ptát, kam budeme prodávat naše auta. A vlastně, jestli se auta standardního typu budou vůbec vyrábět. Nezakážou nám je Zelení?

Každá velká krize změní chování a preference spotřebitelů jak mezi spotřebou a úsporami, tak uvnitř spotřeby. Tušíme, co udělá krize tato? Nestačili si spotřebitelé za ty tři měsíce na něco nového zvyknout?

Je v tom mnoho neznámých a to ještě nemluvím o tom, co udělají údajně protikrizové dárečky s naším státním rozpočtem a s naším státním dluhem. Všichni se zatím tváří, že větší dluh nevadí, což je samozřejmě ekonomický nesmysl. Já se dluhu velmi bojím, více než koronaviru.

Sliby pro to nejhorší do budoucnosti

Větší strukturální posuny jsou nepředvídatelné, mám na mysli v představitelné budoucnosti. Někdo se raduje z rostoucího rozhádání se nás i Spojených států s Čínou a dedukuje z toho, že se k nám a k celé Evropě outsourcovaná výroba z Číny vrátí. To je předpoklad optimistický. Trvalo by to dlouho a bylo by to daleko dražší.

Leccos neekonomického bohužel zůstane navždy. Bude to obrovské vítězství informačních technologií, umožňujících naše „chytré“ sledování, naši kontrolu, dirigování našich životů, naše řízení a regulování.

Nastane v mnoha oblastech to, co bylo před 11. zářím 2001 nepředstavitelné: neuvěřitelně ponižující a zdržující kontroly na letištích. Zdály se nám šílené, ale zůstaly jako konstanta už dvacet let.

Teď s námi zůstanou kontroly, zda jsme se setkali nebo nesetkali s někým nakaženým, nebo i s kýmkoli jinak nakaženým.

Musíme si zvyknout na to, že budeme často posíláni do karantén nejrůznějšího typu. Budeme-li protestovat, budou to karantény horšího typu. Opovržlivé pohledy orouškovaných na neorouškované na našich ulicích slibují pro budoucnost to nejhorší.