Česko se vrací do Evropy ve staré zbroji

Česká republika stejně jako mnoho dalších zemí během koronakrize fakticky zmrazila svoje členství v Evropské unii. Byl suspendován volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru a restrikce přispěly i ke značnému omezení pohybu zboží a služeb. Brusel se zdál být několik měsíců daleko, spolu s ním i nejrůznější třecí plochy mezi Prahou a EU. Nyní ale bariéry v EU začínají postupně mizet.

I česká vláda se tak z krizového vládnutí, během kterého bez většího zasahování Bruselu rozdávala karty doma jen ona, musí vrátit zpět k evropské politice. A není to pěkný pohled.

Ti, kdo si mysleli, že vláda využije několikaměsíčního upozadění evropské politiky k  přehodnocení svých postojů k evropské spolupráci, budou bohužel zklamáni. Už první reakce premiéra Andreje Babiše (ANO) na některé návrhy Evropské komise, aby v rámci nového rozpočtu byla nabídnuta větší pomoc nejvíce zasaženým zemím, se nesla v duchu toho, jak se česká vláda chovala před krizí.

Český premiér prý nevidí důvod, proč bychom měli být penalizováni za úspěšné zvládnutí krize. Slovo solidarita se ani teď v jeho slovníku nevyskytuje.

Nelíbí se mu ani společný návrh Německa a Francie na vytvoření záchranného fondu ve výši 500 miliard eur, a to nejen proto, že i ten chce upřednostnit pomoc nejvíce zasaženým zemím, ale i proto, že by byl financován s pomocí společného zadlužení EU. Česká republika by se tak stala jedním z ručitelů společného dluhu, a to přece po nás nikdo nemůže chtít.

Naše země vtrhla zpět na evropskou scénu i se svojí  zmatenou, kakofonní zahraniční politikou. Když současný ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) a jeho dva předchůdci, Karel Schwarzenberg (TOP 09) a Lubomír Zaorálek (ČSSD), zaujali ve společném článku rezervovaný postoj k plánům současné izraelské vlády anektovat části palestinských území, stali se terčem nevybíravé kritiky prezidenta, premiéra i řady dalších současných a bývalých politiků. Co na tom, že jen fakticky podpořili stanovisko, které zastává EU jako celek.

Prohraný spor

Náš návrat do Evropy po krizi komplikuje i nevyřešený Babišův možný konflikt zájmů. Toho ještě během vrcholící pandemie kritizoval rozpočtový výbor Evropského parlamentu. Konkrétně za to, že ve funkci premiéra má vliv na rozdělování evropských dotací u nás, ze kterých část plyne do jím vybudovaného podnikatelského impéria Agrofert. Od něj se podle zmíněného výboru dostatečně neodstřihl ani poté, co ho formálně převedl do svěřeneckého fondu. 

A na svoji finální verzi čekají dva audity EK, které vyznívají podobně a mohou eventuálně vyústit do nemalých finančních sankcí. Babišova vláda je ale v bojovné náladě, takže odsouhlasila podání žaloby na EK za to, že ještě během samotného auditního řízení pozastavila vyplácení dotací Agrofertu na jeden konkrétní projekt.

Jen tím ovšem zcela zbytečně vyostřila spor, který Česká republika nemůže vyhrát. Pokud chtěla naznačit, že u Evropského soudního dvora napadne i konečné znění auditů, je to jen hra o čas. Vzhledem k tomu, jaká shoda panuje na evropské úrovni ohledně Babišova střetu zájmů, naše země takový spor nejen prohraje, ale koleduje si v konečném součtu o ještě vyšší sankce.

Český návrat do Evropy po koronakrizi se navíc znovu koná v těsné spolupráci se zeměmi Visegrádu – Maďarsko a Polsko jsou přitom na evropském pranýři pro porušování principů právního státu. Koronakrize už teď ale vyvolává velký tlak na to, aby se EU začala chovat v řadě oblastí rázněji. Místopředsedkyně EK Věra Jourová z hnutí ANO se kupříkladu nedávno vyjádřila, že země, které nedodržují principy právního státu, by měly přijít o evropské peníze.

Jinými slovy: Evropská unie se i kvůli koronakrizi promění, začínají se hledat řešení, která byla dosud tabu, ale Česká republika se vrací ve staré zbroji. Včetně zatvrzelého odmítání společné evropské měny, vůči které česká koruna v krizi značně oslabila. Chce se říct, že naši vrcholní politici ani během koronakrize nic nepochopili, z ničeho se nepoučili, a přitom se v důsledku pandemie blíží hospodářská krize, kterou bez co největší spolupráce v rámci EU budeme jen těžko zvládat.  

Autor působí na New York University Prague