Netušili, kdo je v dětství zachránil z Údolí smrti. Teď se dozvěděli pravdu

Osmnáctileté studentky Axmanová a Kristová v létě 1946 přivezly do Olomouce 45 dětí z Vyšné a Nižné Pisané. Můžeme v tomto případě směle mluvit o záchraně. Tyto vesnice byly takřka srovnané se zemí, pokryté nevybuchlou municí, cesty zaminované. Mnohé děti trpěly nemocemi, byly podvyživené, v roztrhaných šatech, bez bot.

Do školy nechodily přes dva roky. Některé neměly rodiče nebo pocházely z početných rodin, které je nedokázaly uživit a neměly kde bydlet. Studentky pro děti v Olomouci zajistily ubytování v klášteře a v rodinách, lékařské ošetření a školní docházku.

Peníze na pobyt třinácti dívek umístěných v klášteře získaly od firem převážně z Olomouce a okolí, které na děti přispěly celkovou částkou 125 510,- korun (měsíně 900 Kč). Celou akci studentky naplánovaly na školní rok. Po jeho skončení se většina dětí vrátila domů. Těm, které se neměly kam vrátit, studentky našly adoptivní rodiče. Některé děti z Údolí smrti domů cestovaly jen na prázdniny a později se vrátily natrvalo na Moravu za náhradními rodiči.

Dojetím nad svým dětstvím se rozplakala

Dvě vesnice na východním Slovensku Vyšná a Nižná Pisaná během druhé světové války takřka lehly popelem. Právě zde se vedla tanková bitva Karpatsko-dukelské operace. Obyvatelé vesnic utekli do lesů, schovali se v bunkrech nebo ve stodolách v nedalekých obcích. Když se vrátili domů, našli spáleniště, hromady mrtvých těl, tuny nevybuchlé munice. Hrající si děti umíraly na vykrvácení zraněné střepinou po výbuchu, když šláply na minu:

„To víte, do všeho se rýpalo, zvlášť kluci. Tam byly samé mrtvoly těch vojáků. A škola tam nebyla. Museli jsme pryč,“ vypráví Marie Jechová, jedna ze zachráněných dětí z Údolí smrti. Po příjezdu do Olomouce se ocitla se svojí sestrou v klášterním penzionátu sester Voršilek.

Během telefonátu se paní Jechová rozplakala dojetí, když vzpomínala na své dětství v klášteře. Měla se tam prý moc dobře, jeptišky se k dětem chovaly laskavě, i když přísně vyžadovaly denní řád: brzké ranní vstávání, modlitby, bohoslužba, snídaně, škola… atd. O dvou studentkách, které jejich pobyt zorganizovaly, nikdy neslyšela. Jak se ocitla v Olomouci, si prostě nevybavuje, bylo jí deset let.

Myslela, že jí zachránila vláda a socialismus

Paraska Souchová žije v Pelhřimově. Bylo jí čtrnáct let, když jí odvezli z Nižné Pisané do Olomouce. Z dětství si vybavuje evakuaci před postupující frontou: „My jsme prostě šli pěšky, furt pryč. Až u jednoho sedláka jsme se složili v malé komůrce. Vystěhovala se celá vesnice. Když jsme se vrátili, nic nezbylo. Hlavně kvůli tomu, že jsme nechodili do školy, jsme odjeli do Olomouce, kde jsme opakovaly první třídu,“ vypráví ztěžka po telefonu skoro devadesátiletá Paraska Souchová, která se domnívala, že záchranu zorganizovala vláda.

V Olomouci se jí ujal nepříliš bohatý hospodář Ladislav Švarc z Poličky u Nezamyslic. Přežil za války koncentrační tábor. Parasce vytvořil se svojí ženou milující rodinu. Dívka, která získala kromě náhradních rodičů i sourozence, je zpočátku oslovovala „pane a paní“. To Švarcovi odmítli a prosili jí, aby jim říkala „strýčku a tetičko“.

Parasce se ale stýskalo po rodičích a domově. Plakala: „Pan Švarc se strašně snažil, pomáhal mi. Jsem jim vděčná,“ říká Paraska. Domů k rodičům do Pisané jezdila na prázdniny a vždy se vracela zpátky. Švarcovi se o ni starali čtyři roky. Dospívající dívka se snažila Švarcovým odlehčit, chodila na brigády do místní továrny. Jakmile to bylo možné, osamostatnila se.

Nastoupila na střední policejní školu SNB a v Praze na vysokou školu politických studií, kde se poznala s budoucím manželem, tajemníkem svazu mládeže. Paraska se stala komunistkou už v osmnácti letech. Protože manželé odmítli nazývat okupaci sovětských vojsk v srpnu 1968 bratrskou pomocí, byli vyhozeni ze zaměstnání, jejich děti nesměly studovat vysoké školy, vyloučili je z KSČ, vyhrožovali jim, že přijdou o byt, Paraska ztratila úřednické místo na národním výboru.

V roce 1985 se Paraska Souchová účastnila soutěže časopisu Vlasta. Zaslala do redakce své vzpomínky k 40. výročí konce války. Záchranu dětí připisuje vládě, píše o svazáckých brigádách a o nadšení z budování komunismu, o své vděčnosti k životu v socialismu. V soutěži zvítězila a její vzpomínky časopis otiskl. Za odměnu jela na zájezd na Sibiř.

Druhá zachránkyně Kristová se vdala za vojáka Luftwaffe

Redakce Magazínu Paměti národa pátrala po osudech druhé zachránkyně Věry Kristové později Adámkové. Po odvysílání rozhlasového dokumentu Příběhy 20. století, kde zazněla výzva, a publikování příběhu v dalších médiích se ozvala vnučka Věry Kristové paní Stanislava Kubisová:

„Moje babička už nežije. Byla hluboce lidský člověk. O roce 1946 a 1947 se u nás často mluvilo. Jaký byl život, jak to bylo po válce. Babička pocházela z národně založené rodiny. Její tatínek legionář pracoval u dráhy. Tím pádem měla možnost cestovat. Dbal na to, aby viděla celé Československo ještě před druhou světovou válkou. Vyvezl je až do Užhorodu, aby viděli, co všechno je republika. To byly takové příběhy, co vyprávěla, jeden vedle druhého. A mezi nimi i ten o tom, jak bylo po válce vhodné nějakým způsobem pomoci oblastem, které byly nejvíce zasaženy,“ popisuje Stáňa Kubisová, která příběh o záchraně dětí znala i z písemných dokumentů a fotografií, které po babičce zůstaly.

Věra Kristová po Učitelském ústavu nastoupila na základní školy na Hlučínsku. Zamilovala se a vdala za bývalého příslušníka Luftwaffe. Stala se členkou KSČ. Její vnučka vysvětluje, že to nebylo z ideologických důvodů, babička prý chtěla ochránit rodinu, protože její manžel si „otvíral na komunisty hubu“.

Estébáci tetu Axmanovou týrali, až zešílela

Hlavní organizátorka záchrany dětí z Údolí smrti Květa Axmanová dostudovala v roce 1948 Učitelský ústav a nastoupila jako učitelka prvního stupně základních škol v malých vesnicích kolem Olomouce. S komunisty nesouhlasila, celý život se s nimi různě potýkala, soudruzi se jí různě mstili. První prohřešek vůči novému režimu provedl její otec, jak vypráví Květa:

„Hodil komunistickou legitimaci soudruhům pod nohy.“ Tento legionář do komunistické strany sice nevstoupil, jako člen Československé sociální demokracie automaticky přešel do KSČ, když se tyto strany v létě 1948 sloučily. To prý vyvolalo značnou nelibost v místní KSČ v Olomouci.

Rodinu však komunisté pronásledovali i z jiného důvodu. Květa se vdala za synka z „kapitalistické“ rodiny. Bartoňovi vlastnili tkalcovnu bavlny v obci Jedlí, která zaměstnávala kolem stovky lidí. Tu jim po roce 1948 soudruzi znárodnili. Květu trápily jiné starosti, měla strach, že zavřou tatínka i manžela, protože její teta byla odsouzená na pět let za velezradu.

Tetu Annu Axmanovou, řeholnici jménem Remigie, zatkla v roce 1951 Státní bezpečnost. Vyšetřovatelé ji obvinili na základě podvržených důkazů z udržování nedovoleného kontaktu s odsunutými německými spolusestrami a velmistrem Řádu německých rytířů ve Vídni, z ukrývání řádového majetku, vysílačky a zbraní.

Remigie prošla tak tvrdými výslechy, že se po čtyřech měsících nervově zhroutila a eskortovali ji do ústavu pro nervově choré v Kroměříži. Po měsíci ji vrátili do ostravské vyšetřovací vazby a v procesu Witková a spol., konaném v únoru 1952 v Opavě, odsoudili k pěti letům vězení. Ve vězení brousila bižuterii, po propuštění dostala rakovinu plic a v prosinci 1967 zemřela. Květa Bartoňová do své smrti schovávala Anniny dopisy z vězení.

Kde zmizely ostatky paní Bartoňové

Bartoňovi vychovali syna a dceru. Syn zemřel v šestatřiceti letech na konci 80. let na rakovinu. Paní Květa byla přesvědčená, že onemocněl v důsledku havárie atomové elektrárny Černobyl. V době havárie Černobylu v dubnu 1986 pracoval jako lyžařský instruktor v Jeseníku, které byly pravděpodobně nejvíc zasaženy radioaktivním mrakem. Po návratu mu začaly vypadávat vlasy a nahmatal si bulku.

Smrt syna bohužel pravděpodobně způsobila, že se vztahy v rodině zvláště ze strany její dcery odcizily a ochladly. Paní Bartoňovou, jak říkala redaktorům Paměti národa, to velmi trápilo. Poslední tři roky žila sama ve skromně zařízeném malém bytě, její manžel zemřel v jednadevadesáti letech, podle jejích kamarádek se cítila opuštěně a bezbranně.

Rodinné spory bohužel pokračují i po smrti paní Bartoňové. Například o uložení jejích ostatků. Její dcera urnu vložila do hrobky rodiny svého muže a na náhrobním kameni nenechala vytesat její jméno. Rodina po zemřelém synovi naopak žádá, aby ostatky paní Bartoňové byly uloženy tam, kde si podle nich jejich babička přála spočinout, tedy do rodinné hrobky, kde leží její rodiče, manžel a syn.

Vzpomínky Květy Bartoňové zaznamenali redaktoři Vít Lucuk a Jan Kvapil pro Paměť národa. To je unikátní sbírka obsahující skoro desetitisíc příběhů z 2. sv. války a komunismu. Vydává svůj webový magazín. Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Vzpomínky zaznamenávají redaktoři už takřka dvacet let.

S příběhy pracují ve školách v rámci projektu Příběhy našich sousedů, nově nabízí i pomoc seniorům v Centru pomoci Paměti národa. V příštích letech organizace Post Bellum chystá otevřít v Praze a krajských městech moderní muzea 20. století tzv. Instituty Paměti národa. Paměť národa není financovaná ze státních peněz, je závislá na podpoře soukromých donátorů. Pomozte i vy. Podrobnosti na webových stránkách Paměti národa.

Nejlépe - staňte se pravidelným podporovatelem např. jako člen Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

JAN KVAPIL