Ministr Zaorálek: Když se násilí vrací, cítím povinnost říci, tohle je špatně
Projev na 49. schůzi Poslanecké sněmovny 27. května 2020 – Postoj Poslanecké sněmovny k vzájemným vztahům ČR a Státem Izrael
reklama
Byl jsem tady upozorňovaný přáteli, že máme celou řadu docela podstatných bodů a vlastně by stálo za to ten bod spíš zařadit, abychom mohli o něm mluvit asi dost důkladně. Ale já se budu snažit nemluvit přednášku a řeknu to nějak rychle. V čem je ta podobnost? Já mám dojem, že je úplně jednoduchá a že ji dokonce vnímá drtivá většina lidí v této zemi. Ta podobnost je v tom - a já jsem to jednou zažil v roce 1968 a stejně tak k tomu došlo i v roce 1939 v Československu - kdy se vám prostě stane, že území, na kterém žijete, je okupováno silou. Prostě někdo, kdo je cizí, vstoupí na území, na kterém žijete a okupuje ho silou.
Je to jednoduché jak facka. Ten zážitek si můžete velmi snadno představit. A je to prostě to, proti čemu se Česká republika musí podle mě ozvat, jestli má nějakou čest v těle. Nemůže prostě souhlasit s tím, kdy nějaké území cizího státu je okupováno vojáky a silou. A tohle není legrace. Já jsem mluvil s Palestinci, kteří mi popisovali, jak v těch částech toho území, kde působí izraelská armáda, nebo tam může kdykoliv vstoupit, jak jsou v noci buzeni - popisovali mi, co z toho mají děti za zážitky. To je prostě skutečně vojenská síla, to není legrace.
Takže já vím, jak se to děje, vím, jak to probíhá. A tenhle zážitek je asi velice podobný pro ty, kdo tam žijí. Takže to není žádná abstraktní spekulace, to je konkrétní zážitek, který je velice analogický a velice podobný bez ohledu na ty rozdílné historické paralely, tak pocit těch lidí je strašně blízký tomu, co jsme zažívali my. Takže chápete, tohle není na teoretickou debatu. To je to, že mluvíte s těmi lidmi a oni se bojí podobného zacházení a podobných kroků. A princip, kterému podle mě rozumí všichni, je, že vám na vaše území někdo přijede, jsou to vojáci, oni tam nepatří a oni to obsazují. Takže to je jednoduchá odpověď na vaši otázku.
A druhá věc. Rozumíte, ta vážnost té věci je dána tím, že se bavíte s významnými izraelskými představiteli - asi jste slyšel, že v samotném Izraeli s tou anexí souhlasí jenom 26 % Izraelců - ale bavíte se s významnými izraelskými představiteli - slavnými dokonce jako Šlomo Sand - a ti vám řeknou - jestli se tohle stane, tak všechno, co jsem tady psal a dělal, tak je nic a já ty své knihy spálím a nemusel jsem tady vůbec žít. Protože pak nebudujeme společnost opravdu liberální, demokratickou společnost, jako jsme chtěli. Takže v tom je to vážné, jestli se to stane, nebo ne. A v tom stojí za to se zastat těch, kteří vlastně jako Izraelci to cítí jako něco, co tu společnost posune někam, kde by neměla být.
A řeknu vám také ještě jeden zážitek. Mluvil jsem s jedním vojákem, který vlastně léta strávil na palestinském území jako izraelský voják, který tam působil. A ten mi řekl, to na mě udělalo taky velký dojem. Trávil jsem tam nějaký čas a tenhle izraelský vysoký důstojník tam mi řekl: Děláme to špatně. Za ta léta, co tu jsem, tak jsem pochopil, že existuje jediný způsob, který jsme už dávno měli dělat. Tady těm palestinským klukům se postarat, aby měli práci. Oni o to strašně stojí a když my jim nedokážeme v tomhle pomoci, tak ve skutečnosti výsledek je, že oni vyvádějí a dělají věci, které se nám nelíbí. Chápete, takže když vy říkáte, že to tam je na dobré cestě - tohle je věc, o které se bavíte s Izraelci samotnými. To je debata, které jsem se účastnil tam a ze které mám tyhle zkušenosti, že prostě lze jít špatně a lze jít lépe. A to je debata, kterou jsem vždycky vedl s lidmi, které jsem vždycky pokládal za své přátele. A dokonce i s těmi Palestinci.
Chápete, měl jsem tak strašně silné zážitky a nakonec vám jeden řeknu, abyste si uvědomili, jak zvláštní je to prostředí. Já jsem pravidelně přejížděl z palestinských území do Izraele a vždycky tam palestinská vojenská služba mě předávala Izraelcům. A abyste rozuměli tomu, jak zvláštní je to prostředí: Pamatuji si situaci, kdy mě Palestinci předávali Izraelcům, ti mě tam čekali jako standardně, na přechodu. A když jsem přišel k šéfovi izraelské ochranky, tak jsem mu chtěl podat ruku a on se na mě tvářit úplně zoufale. A já jsem nechápal, co se děje a pak mi to došlo. On před chvílí viděl, že jsem podal ruku šéfovi palestinské ochranky a najednou mi nedokázal podat ruku, protože moje ruka se před chvilkou dotkla toho Palestince. Chápete, to je úplně iracionální, úplně nepochopitelné! Takže takhle těžké a neuvěřitelné bylo často působení mezi těmito dvěma stranami. Já jsem to dělal rád, ujišťuji vás, přes všechny tyhle věci. Snažil jsem se to pochopit a snažil jsem se jim pomoci. Všechno, co jsem dělal, jsem dělal proto, že jsem měl pocit, že Česká republika by mohla pomoci tomu, ať v tomto prostoru skončí násilí. Tomu jsem sloužil vždycky, to mě na tom zajímalo. Takže proto, když se to násilí vrací, tak cítím povinnost říci, tohle je špatně, opět se vydáváme špatnou cestou, která nevede nikam. Ale já končím a byl bych rád, kdyby to bylo zařazeno jako bod a debata se vedla jinde.
reklama