fotbal

Rebel, co vypadl z okna: Martin Fenin plánuje návrat k fotbalu, přítelkyně je policistka, hlídá mě

Svého času patřil k nejtalentovanějším fotbalovým útočníkům Evropy. V roce 2007 se stal hvězdou světového šampionátu hráčů do dvaceti let, na kterém s českým týmem získal stříbro a vysloužil si zájem předních velkoklubů. Martin Fenin (33) nakonec z Teplic přestoupil zhruba za sto milionů korun do Frankfurtu a hned ve svém prvním zápase se blýskl hattrickem. Jenže jeho život následně provázely velké problémy v osobním životě, bojoval s depresemi či alkoholem, a tak svou kariéru ukončil dříve a jinak, než si sám představoval.

Sledoval jste ligový restart vašich Teplic? Co říkáte na fotbal bez fanoušků?

Koukal jsem už na německou ligu. V Německu to byl větší průšvih, protože jsou tam stadiony pro 50 tisíc fanoušků, které jsou každý zápas vyprodané. Tam je to větší šok. Každopádně bez fanoušků je to šílené. Nemám k tomu jasný postoj, jestli ligu dohrát, nebo ne, ale asi je lepší, že se pokračuje. Předejde se tak všem spekulacím a dokončí se to s čistým štítem.

Před dvěma měsíci jste se stal dobrovolníkem v boji proti koronaviru. Co vás k tomu přivedlo?

Máma je doktorka, přítelkyně policistka… Když to všechno začalo, byla karanténa a nikam se nemohlo, tak jsem si řekl, že je to lepší, než sedět doma. Tak jsem se zaregistroval. Ale byl jsem překvapený, kolik do toho bylo zapojených lidí. Bylo proto nemožné dostat nějakou práci, jak někomu pomoct. Objevil se tam nějaký požadavek a během minuty na něho odpovědělo šest nebo sedm lidí. Teď už u toho ale nejsem.

Jak jste koronavirovou krizi prožíval?

Bylo to zajímavé, úplně jiné. Na druhou stranu, takovou Prahu už nikdy nezažiji. Každé ráno jsem byl běhat a na Karlově mostě jsem potkal jediného člověka. Teď už se to ale otevírá a člověk si začne vážit i maličkostí, které předtím považoval za samozřejmost. Třeba toho, že si může zajít na kávu.

Co v současné době děláte?

Běhám, trénuji a vracím se k fotbalu. Nevím, na jaké úrovni, ale chtěl bych zase začít hrát. Doteď bylo všechno omezené a nešlo nic dělat, nedalo se sportovat ani se scházet. Taky s Kubou Kohákem píšeme mou knihu. A zároveň dělám pro fotbalový klub z německého Magdeburgu. Uvidíme, co bude teď, všechno se totiž zastavilo a pro všechny nastal bod nula.

Zmínil jste návrat k fotbalu. Jak si ho představujete?

Měl jsem menší pauzu, už jsem byl vyhořelý. Začal jsem však zase sportovat a zjistil jsem, že mi to chybí. Nelítám v oblacích a neříkám, že budu hrát první nebo druhou ligu, ale chci hrát fotbal a uvidíme, co mi život přinese.

Dokážete si představit, že byste si zahrál i v některé z nižších soutěží?

Díky koronaviru se všichni dostali na mou úroveň. Uvidíme, nejsem ničemu uzavřený, ale muselo by mě to bavit. Je třeba, aby mi to dávalo smysl, třeba s některým z bývalých spoluhráčů. Hlavní je, abych z toho měl radost.

A jak to vypadá s vaší knihou? Co všechno v ní bude?

Ve svých rukou to má můj obrovský kamarád Kuba Kohák. Kniha se bude jmenovat Narovinu. Bude o mně, bez jakéhokoliv přikreslení. Bude v ní, co jsem zažil a co nikdo neví. Jestli si někdo myslí, že jsem průšvihář, tak mu něco vyvrátím, ale zase na sebe napráskám desetkrát horší věci. Bude to zajímavé.

Kdy by kniha měla vyjít?

Chtěl bych to vydat na Vánoce, kvůli koronaviru se to ale všechno zpozdilo. Měli jsme jet s Kubou do Frankfurtu, aby viděl, kde jsem žil. Teď ale nemohl potkat lidi, které chtěl a potkat jsme se nemohli ani my. Kuba je však úžasný spisovatel a je to v jeho rukou. Povídáme si jako kamarádi a on díky tomu píše knihu.

Je vám 33 let. Byl jste úplně nahoře, ale i zcela na dně. Bude pro vás kniha hodně důležitá?

Je krásné, že to tam bude shrnuté všechno. Bude to popsáno bez obalu, aby lidé zjistili, jak se člověk cítí na vrcholu a jaké to je, když potom přijde pád. Kniha může pomoct i mladým, aby věděli, jak se dostat nahoru a jak nedělat chyby. Mně osobně hodně pomůže, že se z toho vypovídám. Nikomu jsem o tom dosud neříkal, Kubovi však věřím a řeknu mu věci, které nikdo jiný neví. On to napíše tak, jak mě zná.

Jedním z vašich zlomových roků byl rok 2011. Vypadl jste z okna, přiznal jste deprese, jak moc to bylo těžké?

Byl to velký zlom, bylo to šílené. V knize to bude popsáno doopravdy, ale to období bylo strašně složité. Bylo to blbé taky v tom, že v té době německý reprezentační brankář spáchal sebevraždu, o kterou se pak pokusil i jeden rozhodčí. Do toho jsem já vypadl z okna, a tak jsem byl v Německu tématem číslo jedna. Ten tlak byl neuvěřitelný, každý si myslel, že jsem se chtěl zabít. Byla to síla.

Kdysi se psalo o tom, že vás chce Liverpool, Real Madrid nebo Juventus. Proč jste si nakonec vybral Frankfurt?

Jediné, co byla pravda, je, že jsem se rozhodoval mezi Juventusem a Frankfurtem. Obě nabídky mi ležely na stole a já jsem se mohl rozhodnout. Juventus byl nejžhavější, ale nejprve bych šel na hostování a toho jsem se bál. Ve Frankfurtu byla velká šance hrát, navíc je to jeden z nejtradičnějších klubů v Německu. Já jsem se stal nejdražší posilou v historii, takže bylo jasné, že se mnou počítají a že mi dají šanci. Splnil se mi klukovský sen, každý týden jsem na stadionu zažíval 50 tisíc fanoušků a bylo to úžasné. Ani náhodou toho nelituju a jsem šťastný za to, co mi to dalo.

Říká se o vás ledacos. Můžete říct, jak jste na tom teď?

Jsem velmi zamilovaný. Mám přítelkyni a jsem spokojený. A zbytek bude v knize.