‚Mám strach, ale potřebuju peníze.‘ Rozvojové země zvažují uvolňování, přestože pandemie dál sílí

V Brazílii a Mexiku se pomalu rozbíhají továrny na výrobu automobilů, v Peru se znovu otevírají těžební společnosti a tisíce dělníků se vrací do práce také v Indii. Podobně jako řada států Evropy se pracovní život postupně vrací do normálu také v rozvíjejících se zemích, jen s tím rozdílem, že koronavirová pandemie tam zdaleka není na ústupu. Odborníci proto varují před explozivním nárůstem počtu případů, hlavně v chudinských čtvrtích a slumech.

V Brazílii, která se stala jedním z největších ohnisek pandemie, se dosud potvrdilo na 375 000 nakažených koronavirem, z toho téměř 23 500 lidí zemřelo. To jsou ale oficiální údaje, vzhledem k nízké míře testování jsou podle expertů reálná čísla mnohem vyšší.

Situace v řadě brazilských nemocnic se proto stává stále kritičtější a lékaři musí mnohdy rozhodovat, koho z vážně nemocných připojí na plicní ventilátor, a koho už ne. Krize způsobená pandemií koronaviru nicméně sílí i v dalších latinskoamerických zemích – nakažených a zemřelých rapidně přibývá také v Peru nebo Mexiku.

„Počet lidí, kteří mohou v zemích, jako je Brazílie a zbytek Jižní Ameriky, nakonec zemřít, může výrazně přesáhnout to, co nyní sledujeme ve Spojených státech,“ varuje pro americký list Wall Street Journal Peter Hotez z fakulty tropického lékařství texaské Baylor College of Medicine.

Karanténu si nemůžeme dovolit

Lídři rozvojových zemí, kteří sledovali situaci v Evropě a Spojených státech, měli šanci na pandemii včas zareagovat a mnohé země přistoupily k přísným karanténním opatřením. Protiepidemická opatření sice zpomalila tempo růstu epidemie, jejímu šíření populací ale zabránit nedokázala.

Přesto nyní vlády řady rozvojových zemí dávají najevo, že jsou připravené na uvolňování zavedených omezení. Restrikce totiž mají obrovské dopady na ekonomiku a život tamních obyvatel, kteří přicházejí o práci, míra chudoby tak začíná stoupat.

„Zkoumali jsme všechny možné scénáře, včetně úplné karantény, ale abych byl upřímný, nemůžeme si to dovolit,“ přiznal novinářům minulý týden egyptský ministr informací Usáma Heikal.

Obavy lidí o živobytí rezonují v metropolích mnoha rozvojových zemích, kde lidé proti přijatým opatřením hlasitě protestují.

Mohutné demonstrace proti nedostatku potravin v posledních dnech zasáhly například chilské hlavní město Santiago – během protestů došlo i k potyčkám s policií a házení dlažebních kostek, to vše za skandování „Máme hlad“. Zdravotnický systém třetí nejpostiženější země Latinské Ameriky je přitom na pokraji kapacit a chilští lékaři varují, že není dost ventilátorů ani lůžek na jednotkách intenzivní péče.

Masivní protesty, během kterých demonstranti dokonce zapalovali banky, má za sebou také Libanon. V Limě – metropoli Peru – lidé zase stále častěji porušují příkaz, aby zůstávali doma, přeplněná tržiště se tak stávají dalšími ohnisky šíření koronaviru.

Na mléko a vejce nemám

Strach z ekonomických dopadů je na první pohled vidět i v chudých čtvrtích metropole Mexika – připomínají je nápisy „doma, ale bez jídla“, které se stále častěji objevují na zdech tamních domů.

„Jíme jenom zeleninu, rýži a opuncii. Na to, abych koupil mléko, vejce nebo maso, nemám,“ stěžuje si 35letý stavební dělník z Mexika, který kvůli pandemii ztratil práci na konci března a od té doby on a jeho manželka s dětmi přežívají jen díky pomoci přátel a příbuzných.

Stejné potíže sdílí lidé z nejrůznějších koutů světa – například Adedoyin Adeyemi, majitel butiku z nigerijské metropole Abuja, podle Wall Street Journal říká, že jestli vláda nezmírní opatření, bude muset podnik v příštích týdnech zavřít. „Samozřejmě mám strach, ale potřebuji peníze, abych přežil.“

Epicentrum ve slumech

„Karanténa nikdy neměla být trvalá, měla koupit čas, aby bylo možné se připravit na hromadné testování a zajistit dostatek místa v nemocnicích,“ popisuje hlavní záměr opatření přijatých po celém světě epidemiolog Carlos del Rio z očkovacího centra v Atlantě.

To se ale v chudých zemích ukazuje jako problém – na testování populace v takovém rozsahu, jaké známe z Německa nebo Jižní Koreje, totiž nemají peníze. To snižuje jejich schopnost odhalit nová ohniska infekce poté, co se jejich ekonomiky po uvolnění znovu otevřou.

„Mnoho zemí není připravených. Co se stane? Řeknu dvě slova: smrt a utrpení,“ varuje epidemiolog. Kvůli nedostatečnému testování totiž mnoho zemí ani nezná skutečný rozsah šíření infekce na jejich území.

Největší obavy odborníků směřují k chudým slumům, které často obklopují velkoměsta rozvojových zemí Afriky, Asie i Latinské Ameriky. Příkladem je indické město Bombaj, kde čtyři z deseti lidí žijí právě ve slumech. Tyto chudinské čtvrti se staly dočasným domovem také pro dělníky, kteří do Bombaje přijeli za prací, kvůli karanténním opatřením se ale nemohli vrátit do svých venkovských domovů. Nyní se se jim úřady snaží pomoct slumy opustit.

„Poblíž mého domu v Bombaji byli čtyři lidé pozitivní na koronavirus, jeden záchod je tam ale k dispozici pro zhruba 200 lidí. Nechtěl jsem riskovat život,“ říká jeden z dělníků, kterému se podařilo dostat z Bombaje zpátky domů.