Kuriózní pokus o útěk: ve stodole postavil tank, nedojel. Komunistům ale unikl

Bratr Vladimíra Beneše František utekl z komunistického Československa už v roce 1950 za pomoci převaděče Františka Gajdy. Po roce stráveném v rakouských utečenských táborech se dostal do Kanady. A jeho mladší sourozenec se jej o dvacet let později (s čerstvou zkušeností okupace pěti státy Varšavské smlouvy) rozhodl následovat.

"On si dokonce požádal, aby mohl vyjet. To šlo si nějak požádat, ale nikoho nepustili stejně. No ale mohl si požádat. Tam mu to zamítli a on si řekl, že se na ně vykašle a udělá si vozítko. Tak si udělal vozítko a dojel jenom do Břeclavi a tam mu to skapalo," zavzpomínal na Vladimírův pokus starší František pro projekt Paměť národa.

Tank nedojel

Oním vozítkem byl právě svérázný tančík, vyrobený podomácky ve stodole na podvozku starého wartburgu. Vladimír Beneš jej stavěl rok - podle jeho představ měl být vůz obrněný železnými pláty, aby odolal případným střelám pohraničníků a byl schopný prorazit zátarasy, pohyblivá imitace kanónu pak měla sloužit k tomu, aby případně pomohla nadzvednout ostnaté dráty. Vnitřek vozu měl být dost prostorný na to, aby se tam vešla celá rodina. Celé "vozítko" poháněl motor z osobního automobilu. Na rozdíl od klasického tanku nemělo pás, ale čtyři kola.

V den D Vladimír proboural stěnu stodoly, vyjel i se svým výtvorem na dvůr a naložil do něj manželku Dagmar a děti Vladimíra, Miroslavu a Ivu. Potom zamířil k hranicím - měl v plánu překonat je nedaleko Valtic, kde to podle svého pozdějšího vyprávění dobře znal, protože tam několikrát byl.

Připomínka minulého řežimu:

Jenže cesta ani zdaleka neprobíhala podle představ. Motor se zadrhával a zadíral, vozítko s sebou škubalo. Podle pozdějšího vyšetřování se tančík dostal do okrajové části Břeclavi, kde se definitivně porouchalo zapalování a dobíjení. Beneš pochopil, že k hranicím už nedojede a zkusil se se svým vynálezem vrátit, ale kvůli poruše dobíjení jel vůz jen na baterku přes startér a po zhruba kilometru vypověděl službu úplně.

V té chvíli se nacházel pod železničním mostem nedaleko břeclavského nádraží. Celá rodina proto vystoupila a Vladimír nechal tančík ukrytý pod mostem, i když nemohl doufat, že zůstane dlouho neodhalen.

"No a co teď? Tak to trvalo den, než se rozhodl, že uteče sám, jenomže ženu a děcka musel nechat doma. No jemu se to podařilo, utekl tam někde okolo těch Valtic no a dostal se do Ameriky," vzpomínal na Vladimíra jeho bratr.

Souboj propagand

Vladimír svůj útěk uskutečnil ještě týž den. K hranici poblíž obce Úvaly se dostal ve vojenských kanadách a podle jeho pozdějšího vyprávění se mu podařilo úspěšně svázat dráty na signální stěně, aniž by spustil poplach. Díky tomu se mu podařilo proklouznout. Pohraničníci našli až druhý den ráno jeho stopy.

Policie začala okamžitě vyšetřovat jeho rodinu, ale souvislost mezi Benešem a porouchaným tančíkem u Břeclavi neodhalili. Rodinu také postihly tresty: sám Vladimír byl v nepřítomnosti odsouzen ke dvěma letům nepodmíněně za nedovolené opuštění republiky, jeho manželka dostala osm měsíců s podmíněným odkladem na dva roky.

Tančík se mezitím stal předmětem propagandy - po veřejném vystavení v Břeclavi skončil v muzeu ministerstva vnitra v Praze s vymyšlenou legendou, že zapadl ještě před dosažením hranice na louce a jeho majitel pak údajně shořel na hraničních drátech.

Ale i na druhém konci světa se rozběhla k případu rozsáhlá publicita. Vladimír se po útěku do Rakouska dostal po nějaké době z uprchlického tábora Traiskirchen do Spojených států, kde se usadil na západním pobřeží v Seattlu. Po sedmi letech získal americké občanství a současně nasazoval všechny dostupné páky, aby k sobě dostal i svou rodinu.

"Bylo to neskutečně těžké. Řešilo se to přes Červený kříž až v Ženevě, nakonec se ale podařilo sloučit několik rodin, mezi nimiž byla i ta naše," vzpomínal na to v publikaci Jozefa Kollára "55 minut mezi životem a smrtí". Trochu mu přitom napomohla i dobrodružnost jeho vlastního útěku, která tvořila vítanou potravu pro média - a s mediálním popisem jeho příběhu rostl i zájem mezinárodní veřejnosti, aby rodina byla opět pohromadě.

"V Americe to byl takový ohlas, že to tam bylo v novinách. Že se pokoušel utéct a tak. Lidé mu pomáhali, psali tam jejich papalášům, no tak ti se o to zajímali a tlačili na to. Za sedm roků se tam jeho manželka s děckama dostali," popisoval to Vladimírův bratr František.

Vladimírova manželka Dagmar tak nakonec obdržela vystěhovalecký pas a odjela i s dětmi za oceán, kde se konečně všichni shledali. 

Svého nezdařeného pokusu s domácky vyrobeným tankem Beneš nikdy nelitoval. "To se ani nedá. Prostě se to stalo. A nakonec to naštěstí všechno dobře dopadlo," říkal, pokud na to přišla řeč.

A jaký byl další osud jeho tanku? Ten se stal vděčným muzejním exponátem, a slouží tak vlastně až do dnešních dnů. V současnosti je vystaven v zahradní expozici nynějšího Muzea Policie ČR v Praze. V roce 2009 si jej pro svůj happening vypůjčila obec Mikulov, která u příležitosti 20. výročí pádu železné opony vzpomínala na to, jaké to bylo, když tato opona ještě stála.