Maloval jsem všechno: auta, aera, ženy, říká grafik Oldřich Jelínek

Jak jste zvládal karanténu a roušku? Nakreslil jste si vlastní design?
Ne, to by mi nikdo nezaplatil. Ale to víte, že nějakou mám. Je mi v Praze s mou ženou hezky, ale chyběl mi mnichovský ateliér a moje orchideje. V tu dobu zrovna kvetly. A já je neviděl. Nechal jsem tam i nové rozpatlané obrazy… Jenže co naděláte, přišel virus.

Dostal jste Zlatou stuhu za přínos dětské ilustraci. Kolik knih jste svými kresbami doprovodil?
Kolem dvou stovek. Ale dělal jsem i jiné kresby. Teď připravujeme s Albatrosem mou velkou monografii, tak to všechno dohledáváme. Z Mateřídoušky, Sluníčka, ABC, německého Computer Woche a dalších časopisů. Kolikrát jsem překvapený, k čemu všemu jsem ilustrace dělal.

Těší vás to ohlížení? Návraty nebývají pro emigranty lehké. Zvlášť v Čechách…
Za knihy i ten metál jsem rád. Víte, starší vědí, co jsem dělal, ale mladí? Netuší, kdo je nějakej Jelínek. Při únorové pražské výstavě dorazily stařenky a hrnuly se ke mně: Nazdar Oldíku! A rozprávěly, jak vyrostly na mých obrázcích. Bylo to úsměvné.

Co všechno bude ve vaší monografii?
Všechno! Já měl kliku, že jsem maloval, co jsem chtěl. Vydělával jsem díky karikaturám, a tak jsem si mohl malovat i pro radost. Kniha bude hodně tlustá. Kumšt plus komerce - což je hlavně to, čím jsem se živil v Německu: od reklamy po krabičky na sirky. Kreslil jsem všechno. I film.

V Čechách jste spolupracoval s Adolfem Bornem. Ilustrovali jste spolu třeba knihy Ostrov zklamání nebo Dobrodružství kapitána Žvanilkiina. Byl to dobrý parťák?
S Ádou jsme se znali od plíny. Hodně věcí nás spojovalo – studia na gymplu, záliby, společné kreslení. Viděli jsme se denně, protože já měl pokojík ve vile, kde jsme bydleli, ale Áda ne, tak chodíval ke mně. Plánovali jsme budoucnost a kreslili. A zkoušeli jsme, jak si tím vydělat. Byli jsme oba nepraktičtí, takže žádná sláva.  

V roce 1981 jste odešel do Mnichova. Muselo být těžké se tam uchytit.
Strašně těžké. Kdybych byl řezník nebo veterinář, dám si inzerát. Ale co já se svými panáčky? Uměl jsem jen kreslit. Bylo těžké najít lidi, kteří to využili. Trvalo rozhoupat se. Taky se mi nechtělo z Čech odjíždět.

Emigrace nebyl váš nápad?
Ne. Moje tehdejší žena číslo dvě mě přesvědčila. Nakonec se nám to stejně rozpadlo. Manželka čekala koupání, kávičky a nákupy. Já ji varoval, že to bude drsný. Když viděla, jak se nedaří, začalo to haprovat. Já byl zvyklý na režim jak z venkova: ráno do chlíva, makat a večer domů. A najednou prázdno. Chodil jsem na špacír, hledal práci. Dal jsem si na rozjezd dva roky. Ale trval pět let! Zavařili mi i v Čechách. Art-Centrum po mém odjezdu obvolalo galerie, které ode mě nakupovaly, a zakázalo jim to. Když jsem zkusil něco svého prodat, řekli mi v galeriích: Nezlobte se, my nesmíme. Tak jsem oblézal německé redakce, kde mi nalévali koňak a říkali: hezké obrázky. A tím to končilo.

Co vás nakoplo?
Nejdřív reklama. Tam byly prachy. Já ale tehdy neměl páru, jak to chodí. Že firmy zadají téma třeba třem agenturám a pak si vyberou to nejlepší. Naštěstí jsem se v Mnichově seznámil s klukem, co mi pomohl. Kreslil jsem za něj a on mi platil půlku honoráře. Později už chodili i za mnou. Ptali se mně: Pána v buřince uděláte? A uměl byste i psa? Jak běží. A paní, jak se směje? Cpali mi fotky, ať to udělám podle nich. Ale já je nepotřeboval. Nakreslil jsem si to sám. Tak jsem se postupně uchytil.

Měl jste v rámci ilustrační tvorby nějaké oblíbené autory?
Já si moc nevybíral, dělal jsem, co bylo v zakázce. Ale obecně vzato, mám – hlavně autory detektivní. Miloval jsem Sherlocka Holmese, Maigreta, americkou drsnou školu. Inspirovaly mě často i mé celoživotní koníčky – můj otec byl strojař, vyrostl jsem mezi autíčky a letadýlky a ty jsem miloval a maloval. Všechno, co čudí a smrdí.

Ta auta a aera jste měl trochu společná se Kamilem Lhotákem, zdá se mi.
Vždyť my se taky znali. Přijal mě do své společnosti a já si toho velmi považoval. Chodívali jsme spolu na špacír za Prahu na pívo a lidi, co nás na silnici míjeli v tráboších, si tukali na čelo, že jdeme pěšky. A to společné téma – já mu říkal, že mu nechci lézt do zelí. On se na mě ale tehdy podíval a řekl: prosím tě, vy… se na to!

Máte i hodně ženských portrétů. Veselé, temperamentní tváře a figury. Ty jste maloval podle svých žen?
Někdy, ale většinou jako každý malíř – podle ateliérových modelů, což se odehrávalo ve vší počestnosti. V opačném případě bych toho moc nenamaloval…

Je něco, co vám jako ilustrátorovi uteklo a co by vás bavilo?
Malý princ už je udělaný. A parádně. Jako Švejk, ten je taky hotový. A do toho člověk nemá znovu lézt. Takže asi ne… Nevím o ničem. V detektivkách jsem se vyřádil dostatečně. Loni mi navíc v Albatrosu nabídli, abych ilustroval Arthura Conana Doylea. Já zajásal, zase Holmes! Ale šlo o něco jiného, méně známou knihu Kapitán Žralock. Nakonec mě ale moc bavila. Odevzdal jsem ilustrace v dubnu.

Zažil jste vernisáže české i německé. Je mezi nimi rozdíl?
Ne. Všude totéž. Oficiální hosté, kteří jsou unešeni, pak starci a stařenky, co pronášejí: mistře, jak vy děláte tu tenkou linku? A pak snobáci. Vy stojíte a musíte se usmívat. Vzhledem k věku teď k úsměvu nasazuji i žoviální konverzační tón.

Pořád malujete, cestujete, jak si udržujete i v devadesáti takovou kondici?
Ale jděte, děvče, to je jen futrál! Kdybyste viděla dovnitř…