Konec chutí na sladké, ale málo energie. Přerušovaný půst na vlastní kůži

Nejsem zastánce diet. Už nějakou dobu věřím, že být ve formě a cítit se dobře lze i bez zbytečného omezování. Když jsem ale při nedávných rozhovorech s lékařem Janem Vojáčkem a sporthackerem (výživovým a sportovním poradcem) Vítem Schlesingerem zjistila, že oba praktikují (a velmi si pochvalují) přerušovaný půst, byla jsem zvědavá, jak by můj organismus na tento způsob stravování reagoval. Využila jsem proto období karantény a pustila se do toho.

Snažím se jíst všechno, o co si moje tělo řekne. Nevynechávám žádné živiny a denně si ráda dopřeju i něco sladkého. A to je vlastně hlavní důvod, proč mě tento půst zaujal. Nemusím si při něm totiž odepírat téměř nic. Jediné, co je třeba dodržet, je takzvané „časové okno“, ve kterém potravu přijímám, a také doba, kdy nesním vůbec nic.

Nastavit to lze kupříkladu tak, že deset hodin jíte a čtrnáct hodin hladovíte. Tento způsob se doporučuje ženám. Muži pak častěji využívají formu šestnáctihodinového hladovění, tedy poměr 16 : 8. Nejprve si ale řekněme, v čem to pro naše tělo může být vlastně prospěšné.

„Po dvanáctihodinovém hladovění se mnohonásobně zvyšuje autofagie, což je buněčné čištění. Pokud neustále pálíme cukr k vytvoření energie, neobejde se to bez tvorby odpadu. Mají-li být buňky zdravé a rychle nestárnout, potřebují čas, aby se v klidu vyčistily. Právě hladovění jim v tom může pomoci. Pokud je vhodně praktikováno, prodlužuje život,“ tvrdí Jan Vojáček. 

Konkrétně sporthacker Vít Schlesinger končí večeří a jeho prvním jídlem je až oběd. Vyhovuje mu to tak prý mimo jiné i proto, že má díky tomu ráno mnohem více energie a je produktivnější.

Šestnáct ku osmi

Pro svůj experiment jsem si vybrala zdánlivě „drsnější“ formu, a to šestnáctihodinové hladovění. Protože zbožňuju snídaně, kterých jsem se nehodlala vzdát, rozhodla jsem se přijímat potravu v rozmezí od devíti hodin ráno do pěti odpoledne. Pak už jen pít, pít a pít. Neslazenou vodu, bylinné čaje, ale třeba i kávu bez mléka. Tou jsem také odstartovala první postní den. 

Protože jsem ranní ptáče a vstávám přibližně v půl sedmé, kdy buď vybíhám do přírody, nebo si jdu zacvičit, malé espresso mě dokonale nakopne. V devět hodin jsem si udělala svoji oblíbenou snídani. Vždy se ji snažím poskládat nejen ze sladkého ovoce, ale také z bílkovin. Kombinace řeckého jogurtu, banánu a ovesných vloček je pro mě typem jídla, které mi dodá energii a uspokojí i chuťové buňky. 

Hlad přišel někdy kolem dvanácté hodiny. Protože bychom v přerušovaném půstu neměli omezovat kalorie a je třeba jíst opravdu plnohodnotně a vyváženě, přizpůsobovala jsem tomu i druhé jídlo. Kombinovala jsem různé přílohy, jako jsou červená čočka, bramborové noky, rýže a brambory se zeleninou, masem nebo mým milovaným tofu. Následovala káva s kouskem čokolády, popřípadě proteinovou tyčinkou a ve tři už jsem ukusovala ovoce nebo si dala zmrzlinu. 

V pět hodin jsem se ale do večeře musela přemlouvat. Bylo to na mě trochu brzo, protože jsem standardně večeřela až kolem sedmé. Ale vyhecovala jsem se a snědla opravdu vrchovatý talíř zeleniny, celozrnný chléb, máslo, sýr a několik plátků krůtí šunky. 

Chci jen podotknout, že nejsem výživový poradce. Řídím se jediným: aby mi jídlo chutnalo a zároveň mému tělu něco dobrého dalo. Mastná jídla a fastfoody celkově nemusím. 

Nižší výkon ve sportu

Druhý den jsem vstávala s pocitem hladu. Protože jsem do té doby byla zvyklá něco ukusovat i ve večerních hodinách, jíst poslední jídlo v pět odpoledne bylo pro tělo dost nezvyklé. Hned po ranní kávě jsem vyběhla ven a upřímně, hlad se na mém výkonu hodně projevil. Neuběhla jsem zdaleka tolik, kolik v jiných dnech, a má mysl směřovala jen k jedinému: Ať už je devět, prosím!

Snídani jsem si náramně vychutnala, a jak se ukázalo, tentokrát mě dost zasytila. I když jsem jedla totéž co předešlý den, hlad jsem dostala až okolo jedné hodiny odpolední. A se svačinou to bylo vlastně dost podobné. Svoji sladkou tečku jsem najednou nepotřebovala. Ke kávě jsem si ji dala až kolem třetí a v pět hodin už opět připravovala večeři. Po ní to však bylo opět těžké.

První dny jsem vstávala s pocitem hladu a do večeře se musela přemlouvat. Tělo si ale rychle zvyklo.

Okolo deváté se dostavila obvyklá touha zobat. Moje oblíbené kyselé bonbony. Nebo zmrzlinu! Odolala jsem a uvařila si neslazený zázvorový čaj. Ještě před desátou jsem šla své chutě raději zaspat. 

Konec mlsání

Následující dny byly dost podobné. Co se ale začalo pomalu měnit, byl zájem o sladké. Čtvrtý večer u televize mi už dokonce nepřišlo ani tak těžké přehlížet chroupání brambůrek mého manžela. Další pozitivní věc, kterou jsem zaznamenala, byla kvalita spánku. Usínala jsem rychle a spala jako zabitá.

Přerušovaný půst jsem vydržela asi týden. V teplém období bylo poněkud těžké plánovat si vyjížďku na kole tak, aby nepřesahovala do doby, kdy večeřím. V tom by ale takový problém nebyl. Časové okno by stačilo jen posunout a snídat později. Hlavním důvodem byl spíše nedostatek energie.

Protože sportuju i dvakrát denně, chyběla mi síla. Nebyla jsem schopna v osmi hodinách přijmout dostatek jídla, které mé tělo potřebovalo, aby mohlo jet na plné obrátky. Asi bych potřebovala svědomitější přípravu, co se jídelníčku týče. Příjemnou změnu jsem však pocítila na své postavě. Zmizelo nafouklé břicho, připadala jsem si méně zavodněná a celkově lehčí. 

S půstem proto nechci seknout docela. Přijde mi fajn zařadit ho buď pár dní v týdnu, nebo v období, kdy se zkrátka nebudu cítit ve formě. Co mi zůstalo (a doufám, že ještě dlouho zůstane), je konec mlsání po večerech. I když si poslední jídlo dávám opět později, po něm už nic nenásleduje.

Přesvědčila jsem se o tom, že čokoláda, zmrzlina, oříšky a jiná lákadla u televize byl jeden z mých špatných rituálů, na němž lze zapracovat. A stačí k tomu pouhý týden! 

Komu Jan Vojáček přerušovaný půst nedoporučuje?

„Jakékoli hladovění představuje pro organismus stres. Pokud je člověk vyčerpaný a závislý na příjmu sacharidů, další porce stresu v podobě hladu ho může ještě více vyčerpat. Proto by přerušovaný půst měl být citlivě praktikován dle momentálního rozpoložení. K tomu je nutné rozumět svým potřebám. Není dobré tlačit na pilu a jet přes hranici možností. Pokud člověk není vnímavý vůči svému aktuálnímu stavu sil a rezerv, měl by se poradit s lékařem.“