Institut Václava Klause: Kupujeme si za daně svobodu?
by Filip ŠebestaOndřej Slačálek reaguje na stránkách internetového Reflexu na náš text „Špidlův komunistický manifest“, který je polemikou s výzvou „Bez solidarity není imunity“, jejímž je signatářem. Jeho reakce je reakcí anarchistického aktivisty (kterým je), nikoli člověka, který se označuje jako politolog a vysokoškolský učitel.
Všimli jsme si Slačálkova ukřivděného ohrazení se proti tvrzení IVK, že jde o manifest Špidlův. Bývalý premiér je podle něj jen „jedním z více než sedmi set signatářů“. Znamená to pravděpodobně jediné – Slačálek se svou replikou vůči textu IVK nepřímo hlásí k významné roli při formulování původní výzvy.
Hned v úvodu Institut Václava Klause označuje za „potrefenou husu“. Ano, IVK se opravdu cítí být jejich komunistickým manifestem „trefen“, neboť reálné naplnění požadavků většiny z jedenácti bodů původní výzvy by vedlo k zpochybnění našeho polistopadového uspořádání, tedy v mnoha ohledech k faktickému návratu před rok 1989. Proto jsme s ním také vedli naši polemiku.
Na rozdíl od většiny aktivních představitelů naší pravice nebojujeme s komunismem minulým, s Brežněvem a se Sovětským svazem. Tuto „neinvenčnost české pravice“, kterou IVK Slačálek podsouvá, jí máme za zlé také, i když z jiných důvodů než on. To před čím varujeme my, je „komunismus současnosti“. Tím není Husák, tou je utopie pod jinými názvy směřující k obdobné nesvobodě člověka. Domnívali jsme se, pravděpodobně mylně, že se krajní levičáctví dostatečně zdiskreditovalo svým komunistickým experimentem. Špidlův manifest a Ondřej Slačálek a jeho názory ale dokazují, že tomu tak není.
Slačálek poměrně rozsáhlou a strukturovanou polemiku IVK šmahem a s pošklebky odmítá, aniž by se seriózně, jak by se na vysokoškolského pedagoga slušelo, utkal s jejími argumenty. Náš text má prý „roztomilou strukturu“, zatímco ten jeho nemá žádnou. Náš text je „festival poněkud stereotypních tvrzení“ a Slačálek v něm „doklady pro [naše] tvrzení nenachází“, čímž jeho obecná polemika v podstatě končí. To mi přijde na „invenční“ českou (akademickou) levici přeci jen trochu málo. IVK si na rozdíl od něj tu práci dal, citoval, rozporoval konkrétní výroky, zatímco on se uchyluje jen k nálepkování, paušálním odsudkům a křečovité karikatuře.
Namísto polemiky se pokouší rozvíjet své vlastní úvahy. V nich žongluje s pojmem svoboda, o němž anarchisté rádi hovoří, i když nemají sebemenší problém s tím, že uskutečnění jejich požadavků znamená její faktickou likvidaci. Slačálek si vypomáhá připomenutím dvojího pojetí svobody Isaiaha Berlina: svobody negativní (od něčeho) a pozitivní (k něčemu). Mimo to, že této dichotomii podle všeho přisuzuje nezpochybnitelnou a samozřejmou platnost, z této dvojice svobod – společně s Marxem, jak by se dalo očekávat – bez zaváhání favorizuje vykonstruovanou „svobodu pozitivní“. Máme ji prý jako občané, „když se podílíme na rozhodnutí o společenském dobru“.
Slačálek evidentně vůbec nerozlišuje mezi rozhodováním individuálním a kolektivním. Nechápe rozdíl mezi tím, když jedinec vstupuje do nějakého vztahu z vlastního rozhodnutí, na základě své vůle a svých zájmů, a tím, když je jedním z mnoha členů kolektivu, který disponuje potenciálem vnutit své finální rozhodnutí silou i ostatním, i těm, kteří s ním nesouhlasí.
Slačálka evidentně nezajímá dobrovolnost nebo nedobrovolnost přijetí kolektivního rozhodnutí, v reálném světě rozhodnutí státu, ale pouze to, zda on sám toto rozhodnutí považuje za dobré či nikoli. Své pokrytectví nevědomky prokazuje tím, že kolektivní rozhodnutí, které mu není po vůli, ale které vzniklo demokratickými postupy, za projev svobody již nepovažuje. Naopak je vidí jako svobodu „malého procenta jedinců“, která bere svobodu „nám“ (tím asi myslí sebe a lidi podobných názorů).
Pro Slačálka je svobodou natažená ruka. Je to „svoboda k důstojné mzdě, k zajištění v nemoci či ve stáří“. To jsou ale nároky, nikoli svoboda. Slačálek si svobodu představuje jako nárok na cizí peníze. Jako povinnost ostatních zajišťovat dotyčnému mzdu podle jeho představ, zdravotní péči podle jeho představ, či živobytí ve stáří podle jeho představ.
IVK však ještě stále – společně s Haykem – považuje za klíčovou, a jedinou hodnou tohoto slova, svobodu negativní, svobodu jednotlivce, „svobodu od donucení“, abych použil Slačálkova slova. Tato svoboda, svoboda od státních zásahů, se však podle něj „prosazovala tak moc, až nám chybí spíše možnost účinně rozhodovat (spolu s dalšími) o okolnostech našich životů“.
Autor nás nepřesvědčí o blahodárnosti státního paternalismu. Lidé vyznávající ideje svobody na rozdíl od něho vidí kolem sebe přeregulovanou společnost s velmi rozsáhlým přerozdělováním, bobtnající stát a státní byrokracii žijící z peněz a na úkor občanů platících daně. Přesvědčit normální lidi o tom, že vrcholem svobody jsou vysoké daně, je beznadějný úkol.
Lidem Slačálkova typu nepomůže ani šermování se strašákem oligarchů, kteří prý u nás i jinde všemu vládnou. Zdá se, že nejvíce mu leží v žaludku Petr Kellner. Toho jediného jmenuje. Zřejmě platí, že velké postavy našeho či světového byznysu se dělí na oligarchy a filantropy podle toho, jak financují levičácké neziskovky. Takový Soros a Gates jsou pochopitelně filantropové, na ostatní levičácká avantgarda používá hanlivé nálepky. A přitom jejich peníze nepotřebuje, je totiž pevně přisátá na veřejné zdroje.
Jedině tak si můžeme vysvětlit Slačálkovo takřka zbožštění státu jako prostředku k (vy)řešení všech společenských problémů. Je to vlastně dost překvapivé od anarchisty. Jako vysokoškolský učitel by měl ale mít alespoň elementární povědomost o výrazné složce soudobé ekonomie, tzv. ekonomické škole veřejné volby (public choice school) a jejích poznatcích. Měl by počítat s fungováním státu jako s výslednicí různých parciálních zájmů a mít zkušenosti s chronickým selháváním státu při snahách byrokratickými postupy extenzivně řídit společnost a ekonomiku. Měl by rovněž tušit, že ta „neosobní struktura“ – tedy stát – která podle něj „musí veřejné služby zajišťovat“, zase tak neosobní není a podléhá zcela osobním politickým zájmům.
Podle Slačálka si za daně kupujeme pozitivní svobodu (tedy nárok na výnos daní ostatních poplatníků). Je hrozivé, co si může někdo představovat pod pojmem „kupovat“. Obrat „koupě“ přece označuje dobrovolný vstup do předem známého kontraktu s jiným subjektem, dobrovolnou směnu. Není možné napsat tak neuvěřitelnou věc, že za daně si kupujeme „svobodu“. Umí si Slačálek představit, že mu stát pod hrozbou sankcí odejme část majetku a použije jej na financování věcí, které si on nepřeje? Bude i to označovat za svou svobodu? Nebo si umí představit takovou situaci jen v roli vítěze, tedy toho, v jehož prospěch vlivem rozhodnutí státu potečou peníze ostatních?
Slačálkův text ukazuje zásadní defekt levicového myšlení – obsesi chimérickou rovností a přerozdělováním, bez něhož oné rovnosti nelze dosáhnout. Jde o uvažování postavené na mylném předpokladu, že tvorba bohatství je nezávislá od rozdělování bohatství. Z toho pramení ono špidlovské přesvědčení, že „zdroje jsou“.
Neúcta k práci ostatních, k výkonu a k odpovědnosti jednotlivce za svůj život jsou určujícím přístupem Slačálkových úvah. Nárokový pohled na svět, neúcta k majetku druhých a nechápání jednoduchého vztahu má dáti-dal se prolínají celým textem Slačálkovy polemiky. Jenom díky nim může autor dojít k absurdnímu konstatování, že „trh není prostorem svobody, ale vcelku drsných podob nátlaku a donucení“.
Považujeme za všeobecně přiznanou Misesovu myšlenku, že nástrojem „společenského nátlaku a donucení“ je stát. Trh – jak říká Mises – je „proces, který je uváděn do chodu jednáním různých jednotlivců, jež spolupracují v rámci dělby práce…. Trh je společenská instituce“ a jako taková nemůže být odlišná od subjektů, které ji tvoří. Je to instituce dominantně svobodná a na svobodě založená.
Z textu v závěru cítíme i závan jisté osobní frustrace autora, když si stýská, že „generace, která byla v aktivním věku během devadesátých a nultých let, měla řádově jiné příležitosti ke „sledování štěstí“ a „zápasu o úspěch“, než ty, které přišly později? Myslí tím ty později narozené? Ty, kteří nemuseli likvidovat komunismus a jeho následky? Ty, kteří už mohli žít v normálním světě? Možná, že anarchismus a aktivismus jsou pro pana Slačálka jenom kompenzací za nenaplněné podnikatelské ambice a za sny patřit k „oligarchům“.