Obavy z rychlého růst spotřebitelské inflace či dokonce hyperinflace nejsou na místě

Pokud se tak v nadcházejících čtvrtletích něčeho opravdu obávat, tak jednoznačně růstu nezaměstnanosti, z něho vyplývající slabé poptávky a výsledně desinflačních až deflačních tlaků. Naopak hrozba vysoké spotřebitelské inflace či rovnou hyperinflace je v českých podmínkách, stejně jako ve „vyspělém“ světě, zcela minimální.

Důvěra českých ekonomických subjektů v posledních měsících s ohledem na proti-koronavirová opatření výrazně propadla. Mírný květnový nárůst celkové důvěry v domácí ekonomiku lze tak kvitovat alespoň v tom, že se z fáze volného pádu dostáváme do fáze stabilizace. Překvapivý byl v květnu poměrně výrazný nárůst spotřebitelské důvěry (na hodnotu 91,9), i když na dorovnání propadu z přechozích měsíců to samozřejmě nestačilo (ještě v únoru důvěra spotřebitelů dosahovala hodnoty 104,1). Jen pro upřesnění, dlouhodobý průměr spotřebitelské důvěry za období 2003 až 2019 má hodnotu 100. Co je však opravdu překvapivé nebo spíše paradoxní je to, že se v květnu mezi spotřebiteli výrazně zvýšily obavy z růstu cen, zatímco jejich obavy ze zhoršení celkové ekonomické situace a růstu nezaměstnanosti poklesly. To vše za situace, kdy domácí ekonomika prudce poklesla a na návrat hrubého domácího produktu na před-koronavirové úrovně si budeme muset počkat až na příští rok. A to ještě v tom optimistickém případě.

Pokles hrubého domácího produktu je přitom téměř vždy výlučně spojen se zpomalením tempa růstu cen a při hlubších a déletrvajících recesích poté s deflací. Logika věci je taková, že slabá poptávka generuje desinflační (deflační) tlaky tím, jak nutí podnikatele nezdražovat (zlevňovat) zboží a služby tak, aby měly alespoň nějaký odbyt. Často používaná zkratka expanzivní měnová politika centrálních bank rovná se automaticky růst inflace tak v případě indexu spotřebitelských cen moc neplatí. To, že pustíme do finančního systému likviditu tak automaticky neznamená, že tato likvidita bude využita. Respektive to neznamená, že si firmy a spotřebitelé automaticky budou brát úvěry. K tomu totiž vůbec nemusí dojít, když na to existuje velmi vhodné přísloví – můžete přivést koně k řece, ale pít ho nepřinutíte. To samé platí i v tomto případě. Nežijeme přece v příkazové ekonomice.

Pokud se tak v nadcházejících čtvrtletích něčeho opravdu obávat, tak jednoznačně nárůstu nezaměstnanosti, z něho vyplývající slabé poptávky a výsledně desinflačních až deflačních tlaků. Naopak hrozba vysoké spotřebitelské inflace či rovnou hyperinflace je v českých podmínkách, stejně jako ve „vyspělém“ světě, zcela minimální. Trochu to připomíná období před deseti lety, když centrální banky po finanční krizi rovněž dramaticky snižovaly úrokové sazby, rozjížděly kvantitativní uvolňování a zároveň se množily hlasy, že hroz hyperinflace. Výsledek? K žádné hyperinflaci nedošlo. A podobně tomu bude i nyní.

Lze samozřejmě namítnout, že inflace se dostavila, ale jen v určitých segmentech finančního trhu. To je pravda, příkladem budiž ceny některých vládních dluhopisů. Navíc dlouhodobě expanzivní měnová politika centrálních bank vytváří na finančním trhu řadu distorsí. I to je samozřejmě pravda. Pokud se však bavíme čistě o dopadu na spotřebitelskou inflaci, tak ten byl minimální a centrálním bankám v posledních deseti letech trvalo poměrně dlouho, aby vyšponovaly meziroční růst spotřebitelských cen alespoň na inflační cíl. O vysoké inflaci rozhodně nemohla být řeč. Aktuální obavy českých spotřebitelů z překotného růstu spotřebitelské inflace tak rozhodně nejsou na místě.