Krizový scénář se v Africe nenaplnil? Těží ze zkušeností s epidemiemi, říká česká expertka žijící v Zambii

Humanitární katastrofa. Tak by se daly shrnout dubnové předpovědi Světové zdravotnické organizace (WHO) o rozšíření koronaviru v Africe. Tyto scénáře a obavy odborníků se ale ve většině zemí zatím nepotvrdily. „Africké státy mají mnoho zkušeností a jednají velmi proaktivně,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz afrikanistka Iva Sojková, která žije v Zambii. Koronavirus ale podle ní může vést k větším represím ze strany afrických vlád.

Nepříznivé předpovědi Světové zdravotnické organizace (WHO) a varování, že pro africký kontinent bude pandemie koronaviru znamenat obrovský problém, se dosud nenaplnily. Čím si to vysvětlujete?
Zásadní roli hraje několik faktorů. Jedním z nich je náskok – Afrika ho měla od samého počátku, první případ nákazy koronavirem registroval Egypt až v polovině února. Spousta států v subsaharské Africe měla možnost pozorovat, jakým způsobem se vir šíří a co působí v Asii i Evropě. Z těchto zkušeností si pak mohla vzít příklad a na příchod nákazy se připravit. Řada států v Africe tak přijímala opatření ještě předtím, než se v nich objevily první nakažení. Šlo například o informační kampaně, uzavírání obchodů a škol. V Zambii (kde Iva Sojková dlouhodobě pobývá – pozn. red.) tato opatření platila dlouho předtím, než byly zaznamenány první dva případy.

Dalším velmi důležitým faktorem jsou zkušenosti Afričanů s epidemiemi, které Evropa ani Spojené státy nemají. Rok co rok se na území světadílu objevují epidemie cholery, tyfu, eboly a podobně. Nejde jen o to, že africké státy mohou využívat infrastruktury a zkušeností s bojem proti jiným chorobám. Mají také zkušenosti s chováním populace, která opatření zná a nejsou pro ně nová, šokující. Vir nepodceňují. O Africe vždy čtu, že je to pasivní oblast, která nevyvíjí aktivitu a je jen obětí, řada států ale jedná naopak velmi proaktivně. Na rozdíl například od Itálie jsou si navíc africké státy vědomy nedostatků svých zdravotnictví.

Mluví se také o geografických faktorech, jako je více slunečného počasí a tepla nebo větší vzdálenosti mezi osídleními, zejména ve střední nebo jižní Africe. Například Zambie nebo Botswana jsou obrovské země s velmi nízkou hustotou zalidnění, což může snižovat rychlost šíření koronaviru.

Hraje roli také nižší věkový profil v afrických zemích, způsobený vyšší porodností a úmrtností? Koronavirus nejvíce ohrožuje starší část populace.
Je to možné, protože průměrný věk v Africe se pohybuje okolo dvaceti let. Pro srovnání, v Evropě a USA je to okolo čtyřiceti, což je výrazný rozdíl. Zároveň je nutné zohlednit i další biologické faktory, například obezitu, která je také označována za rizikovou. Afričané zkrátka příliš obézní nejsou. Koronavirus se navíc rozšířil zejména ve velkých městech, kde v Africe žije převážně mladší část obyvatelstva. Jde totiž hlavně o přistěhovalce z venkovských oblastí, kteří se snaží najít práci, ti starší zůstávají na vesnicích. Pokud se tedy koronavirus masivně nerozšíří z měst na venkov, nelze očekávat zvýšení úmrtnosti.

Imunita křesťanů

Jak důkladně africké státy na koronavirus testují? Nemohou relativně nízké počty nakažených souviset s nedostatkem zdravotnických dat?
Je pravda, že se tu zatím plošně netestuje dost. Jsou ale i státy, mezi nimi například Senegal, Ghana nebo Jihoafrická republika, které testují hodně a snaží se vyvíjet i vlastní způsoby testování: například Senegal teď uvedl do praxe vlastní rychlotest, vyvinutý na základě zkušeností s testováním eboly, který stojí pouhý dolar. Pokud se osvědčí, lze očekávat, že ho Senegal začne vyvážet do dalších zemí v subsaharské Africe. Nelze tak generalizovat a říct, že žádný africký stát netestuje.

V Zambii ale vidím, že se testů pořád dělá velmi málo. Testování se týká zejména tzv. hotspotů, kdy se na určitém místě otestuje celá místní komunita na základě obav z možného rozšíření nákazy. Čísla se pohybují okolo 800 testů denně, někdy méně. Množství testů se ale zvyšuje a dá se předpokládat, že poroste i nadále. Pokud by ale byly nízké počty nakažených poplatné pouze testování, projevilo by se to i na nemocničních statistikách: zdravotnická zařízení ale zahlcená nejsou. Jediná země, pro kterou je koronavirus skutečnou katastrofou, je Tanzanie.

Proč právě Tanzanie?
Tanzanie je bohužel výjimečná v tom, že má za prezidenta šílence, pokud to řeknu velmi něžně. Dalo by se říct, že John Magufuli je africký Donald Trump. Nemoc dlouhodobě bagatelizuje, dodnes například tvrdí, že počty nakažených jsou smyšlené. Jako léčbu i prevenci nákazy navrhuje jít do kostela a modlit se, protože pravý křesťan virus nechytí, což je šílené prohlášení, zejména v africkém náboženském kontextu. Na Madagaskar nechal poslat zásilku bylinného nápoje, který doporučuje na léčbu příznaků a jehož účinnost nikdo netestoval. Odborníci se ale domnívají, že na virus funguje se zhruba stejnou účinností jako pití vody.

Smrtnost v Tanzanii přitom rapidně stoupá, ale netestuje se. Kvůli vládě se lidé bojí o nemoci mluvit. Plnou šíři krize tak můžeme odhadovat pouze podle toho, že v Zambii se epicentrum nákazy nachází ve městě Nakonde, které je na hranicích s Tanzanií a eviduje většinu z celkového počtu nakažených v celé zemi. Největším problémem pro Zambii i Keňu je tak v současnosti jejich soused, který pandemii ignoruje.

Cejch koronaviru

Mohla by se příznivá epidemiologická situace vně Tanzanie v příštích měsících otočit? Modelová předpověď publikovaná ve vědeckém týdeníku British Medical Journal varuje, že se v Africe v příštích měsících může nakazit až čtvrt miliardy lidí a asi 190 tisíc z nich by mohlo viru podlehnout. WHO navíc upozorňuje na katastrofální stav afrického zdravotnictví.
Tohle se těžko odhaduje, nemám křišťálovou kouli. Vzhledem k současnému trendu to ale na katastrofu nevypadá. Africké státy vědí, že jejich zdravotnická zařízení jsou slabá. Podle mě bude důležité zejména to, aby Afrika na hrozbu nerezignovala ve chvíli, kdy ve zbytku světa začne nemoc ustupovat. Bude hodně záviset na společenském tlaku a na tom, jak důsledně budou Afričané vyžadovat přesné informace, což v okolí pozoruji. Jde také o záležitost svobody médií v jednotlivých zemích: většina afrických států nejsou demokracie a média nemohou v zásadních tématech tlačit na vládu, což je velký problém.

Mohou boj s koronavirem zejména v odlehlejších oblastech zkomplikovat regionální náboženství nebo zvyklosti?
Určitě. Problém může představovat hlavně nízká informovanost o prevenci. Když se v Zambii objevily první případy, i v samotné Lusace (hlavní město Zambie, pozn. red.) spousta lidí nevěděla, co koronavirus je a jak se před ním chránit. V současnosti je ale koronavirus předmětem každodenního vysílání v televizi a rádiu, všude visí informační plakáty nebo billboardy s pokyny pro prevenci nákazy. Nejsem si ale jistá, jak to vypadá na vesnicích – podle mě roli sehraje především postoj lokálních autorit a způsob, jakým budou hrozbu místním komunitám prezentovat, protože mnoho lidí je negramotných a nemá přístup k internetu.

Podobně důležitá je role náboženských lídrů. Zambijský prezident Edgar Lungu je velmi nábožensky založený a kostely nechal otevřít velmi brzy. Katolická církev to odmítla s tím, že vzhledem k současné situaci dá přednost online bohoslužbám, jiné církve ale tento postup nezvolily. Dalším problémem, který se ale projevil i v Evropě, je stigmatizace nakažených. Řada obyvatel raději nenahlásí, že jsou nemocní, protože se bojí reakce své komunity. V některých odlehlých oblastech může nákaza koronavirem představovat doživotní cejch a existenciální hrozbu pro řadu lidí. Když v Zambii před několika lety propukla epidemie cholery, média dokonce začala uvádět jména nemocných, což vedlo i k výhrůžkám smrtí.

Přetrval tento postup médií i během koronavirové pandemie?
Momentálně nedochází k tomu, že by odhalovala identitu nakažených, ať už zveřejňováním osobních údajů, nebo fotografií. Je tu ale ještě jiné riziko. Místní televize Prime TV v rámci vlastní investigativy vystopovala nakaženého čínského podnikatele působícího v Zambii, což se stalo pro vládu záminkou k její likvidaci. V momentě, kdy k tomu došlo, jsem pocítila největší strach z toho, že Zambie koronavirus nezvládne, protože média nebudou smět nezávisle informovat o vývoji nákazy. Tohle se obecně týká afrických států, které nejsou úplně demokratické.

Znamená to, že se koronavirus může stát záminkou k výraznějším represím v těchto státech?
Může to tak být. Spousta nedemokratických zemí přijala opatření, která politické režimy ještě více autokratizovala. To je třeba případ Ugandy. Na druhou stranu, právě Uganda se k šíření viru postavila velmi zodpovědně a brzy začala zavádět přísná opatření. Podle mého názoru je nejdůležitější postoj jednotlivých prezidentů a to, jestli se ke koronavirové výzvě postaví čelem, ať už jsou demokratičtí, nebo ne. Zatím situaci asi nejlépe zvládá Ghana, jejíž postup chválí i zbytek světa. Mezi lety 2014 a 2016 byla v okolí Ghany epidemie eboly, z níž se země velmi poučila a stejná opatření zavedla i nyní. Poměrně dobře si vede i Jihoafrická republika.

Kombinace nemocí

Jak velkou hrozbu představuje koronavirus pro část populace nakaženou virem HIV? Jen v subsaharské Africe žije téměř 70 procent z celkového počtu HIV pozitivních.
O důsledcích kombinace nákazy koronavirem s virem HIV a nemocí AIDS se zatím v odborných kruzích spíše spekuluje, chybí studie a tvrdá data. V Zambii je 15 procent HIV pozitivních, což ale neznamená, že je jejich imunitní systém natolik slabý, že nikdo z nich další nemoc nezvládne.

Riziko ale nepředstavuje jen AIDS. Například na tuberkulózu jenom v Zambii každoročně umírají desítky tisíc lidí. Podle některých lékařů by mohla průběh koronaviru zhoršit, objevují se ale i názory, že by naopak nákaza tuberkulózou mohla v těle podnítit tvorbu protilátek, které naopak v boji proti nemoci covid-19 organismu pomůžou. V Zambii se také koronavirem nakazil pacient s těžkým průběhem malárie. Nakonec se vyléčil, musel ale být hospitalizován na přístrojích.

Jsou nemocnice na podobné případy připravené, pokud jde o zdravotnické vybavení, například léky nebo plicní ventilátory?
Připravenost nemocnic není velká, co si budeme povídat. Plicních ventilátorů jsou na celý kontinent asi dva tisíce, což je velmi málo. Na každý stát připadá pouze pár kusů. Africe se ale v současnosti dostává velké pomoci ze zahraničí, například z Číny, která daruje obrovské množství nemocničního vybavení a ochranných pomůcek. Situace se tak zlepšuje, byť oficiální statistiky k dispozici nejsou. Zdravotnictví je na tom pořád špatně, ale naděje tu je. Předpokládám, že materiální a finanční pomoc se bude nadále zvyšovat s tím, jak se bude Evropa a Amerika z krize postupně dostávat.

Nová normalita

Která konkrétní opatření proti šíření koronaviru přijala Zambie?
Nejprve se 20. března zavřely všechny školy (první dva případy nákazy oznámily tamní úřady o dva dny dříve, pozn. red.). Vláda začala obyvatele vyzývat k tomu, aby zůstávali co možná nejvíce doma a izolovali se. Následně se zavřely restaurace, bary, tělocvičny, kina apod. Na pár týdnů se zavřely také kostely, což nemusí v českém kontextu působit nijak zásadně, ale v Africe jde o velký krok.

Důležitý je také důraz na prevenci a hygienu – lidé si musí mýt ruce před vstupem do obchodu, všude jsou umyvadla. V obchodních centrech vás následně většinou ještě postříkají dezinfekcí a vydezinfikují i nákupní vozík. Od začátku května je také povinné nošení roušek, v hromadné dopravě, obchodech. Dále samozřejmě vláda vyžaduje rozestupy mezi lidmi, na což dohlíží vyjma například personálu v obchodech i samotní občané na ulici: rádi si rýpnou, pokud opatření někdo nedodržuje. Tam, kde se pohybuji já, většinou okolí nařízení respektuje.

Teď se ale situace pomalu uvolňuje, začínají se například otevírat některé restaurace. Zůstávají ale zavřené školy vyjma posledních ročníků středních a základních škol, které se mají otevřít začátkem června. Vláda oznámila, že koronavirus je „nová normalita“. Neříká tím, že rezignují a nebudou testovat, ale poukazuje na to, že je nutné koronaviru přizpůsobit své chování, což ostatně zaznívá i z jiných částí světa.

Jaký režim panuje na hranicích Zambie? Uvažovala jste, že odjedete zpátky do České republiky, nebo to nebylo možné?
Po Zambii se cestuje volně, je ale nutné mít na sobě roušku. Cestování mezi zeměmi je pak hodně individuální záležitost, jde o nařízení jednotlivých států. Hranice jsou ale spíše zavřené. Například do Namibie, Botswany nebo Jihoafrické republiky se v podstatě nedostanete, s výjimkou některých dopravců.

Já jsem v Zambii od srpna minulého roku. Kdybych přijela třeba měsíc před vypuknutím pandemie, asi bych se snažila dostat domů. Rozhodla jsem se zůstat hlavně z toho důvodu, že snaha odjet zpátky do České republiky mi v současnosti přijde daleko rizikovější. Měla jsem možnost to pozorovat u řady kolegů, kteří museli letenky kupovat třikrát kvůli zrušeným letům. Pro mě je nejděsivější představa, že se nakazím koronavirem třeba na letišti v Etiopii a musím zůstat v karanténě v cizím prostředí. Myslím, že zůstat nakonec bylo dobré rozhodnutí. Čekám, až se situace uklidní – pak se vydám domů.