Nálepková v Himálaji málem zemřela, vznikla z toho láska na celý život

Herečka a zpěvačka Světlana Nálepková (59) je spokojenější a vyrovnanější než kdy předtím a snaží se žít přítomným okamžikem. Plní si odvážné cestovatelské sny, zpívá šansony, má lásku a raduje se z dcery a dvou malých vnuků.

Světlano, tenhle rozhovor vznikl v jižních Čechách na zámku Nové Hrady na benefičním koncertu Kdo má rád a vy jste zpívala nádherné francouzské šansony. Je fajn zpívat pod širým nebem?
Zpívání pod širým nebem miluju, přijde mi to děsně romantické, zvlášť když je pěkné počasí. Navíc zámek Nové Hrady je krásný, má velkou zahradu s rybníkem a atmosféra je tady báječná. A nejvíc ze všeho mě těší, že výtěžek koncertu, necelých 52 tisíc korun, poputuje jako každý rok do prachatické nemocnice na dětské a novorozenecké oddělení. Její ředitel Michal Čarvaš nám sdělil, že za peníze pořídí nové vaničky a přebalovací pulty pro miminka. Celá ta zábava má tak hlubší přesah. 

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Je nějaký šanson, který se vaší duše a prožitků nejvíc dotýká?
Mé duše se dotýká asi většina šansonů, které zpívám. Navíc už patnáct let hraju a zpívám hlavní roli Edith Piaf v komorním muzikálu Milovat k smrti. Ty písničky jsou i moje výpovědi o životě. Musím mít něco prožito, abych byla autentická. 

Součástí vašich vystoupení jsou také krásné šaty. Necháváte si je šít, nebo je nakupujete v obchodě?
Mám pár rób ušitých na zakázku, které pořád točím dokola. Rok je nechám „u ledu“ a pak si je zase vytáhnu. Šaty jsem si dřív nechávala šít pro určité příležitosti, ale potom jsem zjistila, že stejnou službu mi udělají pěkné šaty, které si koupím v obchodě. A samozřejmě si občas nějaké koupím, abych si šatník rozšířila. Důležité pro mne je, aby mi slušely a cítila jsem se v nich dobře. Na swingový repertoár si můžu dovolit vzít třpytivé róby, ale na šanson preferuji spíše střídmější šaty, tmavší barvy, abych neupozorňovala na sebe, ale na obsah toho, o čem zpívám. Každé černé šaty jsou dobré. 

To ovšem znamená, že se do těch šatů „u ledu“ musíte vejít. Jak si udržujete štíhlou postavu?
Je pravda, že některé moje šaty pamatují rok 1995 a pořád je obleču. Nejsem ale zrovna ukázněná a nedělám systematicky něco pro to, abych byla štíhlá. Nikdy jsem dokonce ani nedržela dietu, protože jsem velký gurmán a neumím se v jídle omezovat. Pravda je, že se hodně hýbu – dřív jsem hrála golf, tenis, chodila jsem do posilovny, jezdila jsem na koni. Teď už to všechno nahradila jóga, kterou denně cvičím. No, a když jedu do Himálaje, tak tam tři neděle chodím po horách. Můj přítel také rád chodí, takže se z nás stali takoví chodci. 

Vaše první cesta do Himálaje, do Malého Tibetu, byla zkouškou odvahy. Málem jste tam přišla o život. Co se stalo?
Před pár lety jsem jela se třiceti nadšenci do severoindického Ladakhu, Malého Tibetu, stavět školu pro děti ve vesnici Mulbekh. Už v letadle nad údolím mezi horami se mi motala hlava, bolely mě čelisti a dělalo se mi zle od žaludku, což je v těch tři a půl tisících metrech nad mořem běžné. Tohle sice za pár dnů přestalo, ale chytla jsem těžký zánět dutin a asi deset dní mi tekla krev z nosu. Pak jsem v pěti a půl tisících metrech v horách dostala horskou nemoc a nemohla jsem dýchat. I ve stavu, kdy jsem si myslela, že se mi plíce rozletí na tisíc kousíčků a skončím napořád zahrabaná někde pod šutrem, jsem cítila tu úžasnou euforii z nádherné krajiny a byla jsem schopná jít dalších sedm hodin. Člověk fakt vydrží víc, než si myslí. Všechno jsem to přežila, doma jsem se vyléčila a od té doby do Himálaje jezdím pravidelně. 

Nálepková: Musela jsem vystoupit ze začarovaného kruhu mých vztahů

Čím vám tak učaroval?
Na těch cestách jsem kromě nádherné krajiny a zajímavých setkání pochopila, že je zbytečné se zabývat nesmyslnými spory, lpět na maličkostech nebo na věcech, které nejde změnit. Časem jsem dospěla k tomu, že by měl člověk umět naslouchat a pár jednoduchých zásad aplikovat do svého života. Všichni mluvíme o přítomném okamžiku a bezpodmínečné lásce, ale nikdo pořádně neví, co to je. Během dalšího pobytu jsem tam absolvovala kurz buddhismu a seminář meditace, kdy jsem strávila sama ve stanu pět dní „v tichu“ a osm hodin denně jsem meditovala. 

Jaké to je, když člověk zůstane sám se sebou a svými myšlenkami, životními radostmi i prohrami a dívá se na ně?
Je fakt, že nám všem tam začalo maličko „šíbat“, já osobně jsem prožila opravdu démonické pády do vlastního nitra. Po návratu domů jsem pak začala meditace praktikovat a od té doby s dcerou Josefínou pořádáme semináře jógy, úvod do meditace, Bachovy esence, práci s emocemi a terapii skrze koňskou energii. Otevřeli jsme si centrum, které se jmenuje Výhledna, a dáváme tam prostor i zajímavým lidem, kteří se zabývají něčím podobným.

Pár jednoduchých rad, kterými se řídí

• Buďte spokojení s tím, co máte, a nechtějte toho mít víc. 
• Člověk nemůže být šťastný, když pošilhává po tom, co má soused. 
• Nic není natrvalo a všechno se pořád mění, to je jediná jistota v životě. 
• Neutápějte se v problémech, dříve či později pominou. 
• Štěstí a klid nám nepřinese nic z vnějšku, všechno je v nás. 
• Každý je zodpovědný za svůj život.

Je pravda, že buddhismus studujete? 
Dálkově jsem si udělala školu ajurvédy a zdravého životního stylu. Loni v květnu jsem se dozvěděla o Akademii buddhistických nauk a mám za sebou první ročník. Baví mě to. 

V čem jste dneska jiná než třeba před dvaceti lety?
Úplně ve všem! Spoustu věcí už neberu vážně, hodně jsem se zklidnila a umím pracovat s emocemi. Za to jsem ráda, protože můj život byl do té doby strašlivý.

Dalším vaším štěstím v životě jsou dva vnuci. Baví vás být babičkou? 
Je to přímo skvělé, protože mám všechny pod jednou střechou. Bydlíme s dcerou Josefínou v moc pěkném místě nad řekou Berounkou, kluky mám tak pořád na očích. Jsem ráda, že můžu být s nimi. Je jim pět let a rok a půl, vždycky se s nimi pomazlím a přečtu jim pohádku. Je s nimi už docela legrace. 

Máte dobrou zkušenost se soužitím dvou generací pod jednou střechou?
My si s dcerou rozumíme, staly se z nás nejlepší kamarádky a dneska jsme na sobě téměř závislé. Děláme společné projekty, vypomáháme si. Ona se stará o osmnáct koní, já jí zase pohlídám děti. Navíc máme i s přítelem dohromady tři psy, takže je u nás pořád co dělat. Můj partner jako průvodce bývá často na cestách a aspoň se v tom baráku necítím sama. Jsme velká rodina a nepřekážíme si. 

Kde vaše dcera pořádá kurzy s koňmi? 
Na Berounsku má takzvaný JoJo ranch, chodí tam děti z mateřinky i ze základky stejně jako dospělí a učí se jezdit na koních. A dcera kromě toho také pořádá terapie zrcadlení s koňmi. 

Co si pod terapií „zrcadlení s koňmi“ máme představit?
Terapie se odehrává v kruhové jízdárně, klient do ní jde s koněm a Josefína mu podle přesného návodu dává příkazy, co má dělat. Kůň přitom reaguje na toho člověka a vlastně zrcadlí nebo odráží klientovu povahu. Instinktivně vycítí, jestli je ten člověk sebevědomý, rozhodný, bojácný, agresivní, dominantní, jaké má ego. Takovou terapií by si měl projít každý z nás, hodně by se tak o sobě dozvěděl.