U nás se počítá srdcem už třicet let, říká zakladatel vydavatelství Indies

Přesně před třiceti lety půjčili mladí kluci první cédéčko. Začali si říkat Indies a z půjčovny si vybudovali hudební vydavatelství. Dnes v brněnském Sono Centru oslaví tři dekády společného fungování koncertem s kapelami, kterým pustili hudbu do světa.

Hned po revoluci si parta kamarádů pronajala jednu z prázdných prodejen v ulici Milady Horákové v Brně. Tam, kde kdysi sídlili malíři, se od 14. února 1990 půjčovala cédéčka. A ne ledajaká: ještě nedávno zakázaná scéna, alternativní interpreti nebo vůbec první Nirvana. 

Z půjčovny se záhy stalo vydavatelství, které ustálo několik škobrtnutí a právě dnes slaví třicet let. MF DNES přináší rozhovor s jedním ze zakladatelů úspěšné značky Indies Records Milanem Pálešem.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Museli jste hudbou opravdu žít, když jste s ní začali podnikat, jen co se změnil režim.
My jsme vydávali už za bolševika. Chodil jsem s cívkáčem (magnetofon – pozn. red.) na koncerty, povedlo se mi nahrát třeba Pražský výběr nebo Jasnou páku. Hned jsem to namnožil na kazety, ale ty jsme vyměňovali jen mezi sebou. Na burze vinylů jsme se seznámili s člověkem, který si ilegální půjčovnou přivydělával. Po revoluci jsme si řekli, že bychom půjčovnu mohli mít taky.

To už jste půjčovali cédéčka?
Ano. Když jsme otvírali, tak jsme jich měli 135. U nás ještě nebylo nic pořádného k dostání, takže jsme jezdili nakupovat do vídeňského punkového obchodu. Dorazili jsme s kartonem piva, prodavač nám vytáhl štos nových desek a všechny nám je pouštěl. Takhle jsme do Brna přivezli úplně první Nirvanu, kterou tu do té doby nikdo neznal.

Jenže už v roce 1994 přišel zákaz půjčování od Ochranného svazu autorského (OSA).
Ano, to už jsme měli asi tři a půl tisíce cédéček. Zkusili jsme z půjčovny udělat „bazar“. Jeden den zákazník koupil album za 500, další den jsme ho od něj vykoupili za 480 korun zpět. Jenže to policajti prokoukli a všechno nám zabavili. Desky jsme nikdy nedostali zpět, padla podmínka. Paradoxně ta stejná organizace do roka a do dne umožnila půjčování cédéček v knihovnách.

Ale to už Indies nebyla jen půjčovna a prodejna, ale také zaběhnuté vydavatelství, že?
Úplně první album jsme vydali kapele Meat-House Chicago I. R. A. v roce 1991. Od roku 1995 jsme s Milošem Gruberem vydávali alba na plný úvazek. Těsně předtím u nás ale nastala taková typická krize. Vydali jsme deset alb, a protože návratnost je v tomhle byznysu velmi dlouhá, dost často to končí krachem. My jsme tehdy taky zavrávorali, ale pak jsme do toho šli naplno. Domluvili jsme známější kapely jako Psí vojáci, Zuby nehty, Už jsme doma. Hned první rok po krizi vyšlo krásných patnáct titulů.

Co přejete Indies ke třicetinám a v čem pro vás byla spolupráce jedinečná?

Iva Bittová: Indies Records je jedno z mála vydavatelství, které je otevřeno žánrům a silně podporuje i tradiční hudbu. Do dalších let přeji úspěchy v objevování a zaznamenávání zapomenutých, ale i nových klenotů naší kultury. Skromnost a odvaha byly na počátku naší spolupráce při vydání alba Bílé Inferno a věřím, že v Indies stále vytrvají. 

Rudolf Brančovský (Poletíme?): Přejeme, aby lidé nepřestali poslouchat a kupovat nekomerční českou hudbu. Spolupráce s Indies byla pro Poletíme? první. A na tu se, stejně jako na první lásku, nezapomíná.

Kolik alb vydává Indies dnes?
Vždy jsme byli limitovaní účtem – co se prodalo, za to se mohla vydávat další alba. Těch patnáct desek je standard, k tomu ještě nějaké reedice a speciální vydání. Nikdy jsme si nebrali půjčku, neměli jsme ani donátora, ani bohaté rodiče, takže jsme museli fungovat od desky k desce. A proto často odmítáme.

Utekl vám takhle někdo, o koho jste měli velký zájem?
Mohli jsme vydat první desku Mňágy a Žďorp. To nás mrzí dodnes. A takových kapel je víc. Když jsme nedokázali uspokojit jejich představu o ceně studia, odešly. Právě studio je na albu to nejdražší, za tři týdny dáte klidně dvě stě tisíc korun. Kapely takhle odcházely třeba do Supraphonu – Tata Bojs, Priessnitz. Po třech deskách nám odešla kapela Poletíme. Ale mě těší, že ty nejhranější songy jsou na našich albech.

Jak dlouho trvá, než se od prvního kontaktu s kapelou dostane album do prodeje?
Je to vždy složitější proces, protože je potřeba domluvit studio, propagaci. Vždycky říkám kapelám, že minimum jsou dva měsíce, optimální aspoň čtyři. Ediční plán si dělám na půl roku dopředu.

Co všechno kapelám zajišťujete?
Variant jsou mraky a každá spolupráce je v jiné fázi připravenosti. Někdo jenom začne mluvit o tom, že chystá desku, a já hned začnu křičet, že to chci dělat od začátků ve studiu až po propagaci a spravování prodejů alb. U jiné kapely jen pomůžu s propagací a distribucí.

Kdo u vás může vydat album? 
Jednodušší bude vymezit to naopak. Odmítáme zaprvé ty, jejichž žánr se nám nelíbí. Sám bych nikdy nedělal metal, dechovku a country. Další typ jsou ti, kteří nepůjdou zpropagovat, nikomu se nebudou zamlouvat. Pak dochází taky k situacím, kdy by všechno bylo super, ale ediční plán je plný. Nejsme kouzelníci, a pokud kapela nepočká, musíme odmítnout. A ještě je jedna varianta – studiový projekt muzikanta, který nechce vystupovat živě. Když muzikant nehraje před lidmi, album mu moc nevydělá.

Pracujete s cédéčky, ale módou posledních let je vinyl.
Taky něco málo vydáváme na vinylech, ale mám za to, že trh už je nasycený. Všichni dělají reedice starých titulů, ale sběratelé už to nekupují. Navíc naše reedice vycházejí tak ve třech stovkách kusů. To hudební trh nespasí. Ale jsou i kapely, které na vinylech překvapily – třeba Progres. Tam jsme prodali 500 kusů.

A jak je to s počtem prodávaných CD nosičů?
Minimální náklad, aby se vůbec mělo cenu tím zabývat, je tisíc kusů. Z toho 200 dostane kapela, aby měla na rozdávání, 200 padne na propagaci a zůstane zhruba 600 na prodej. A ty pokryjí výrobu. V případě, že se kapela chytne, tak budeme dělat dolis. Nemá cenu dělat hned pět tisíc kusů. Samozřejmě, jsou desky, u kterých víme, že bude větší zájem – třeba Hradišťan.

Kdo jsou další prodejní tahouni?
Traband prodával hodně v dobách, kdy hrával. Ve větším se dělali Psí vojáci a Priessnitz. Prodejnost je velmi závislá na popularitě.

Co přejete Indies ke třicetinám a v čem pro vás byla spolupráce jedinečná?

Jarda Svoboda (Traband): Přeji Indýsům, aby se jim stále dařilo mapovat ten podivuhodný hudební terén, kde se stýká modernost s tradicí a nezávislost s komercí. Jedinečnost spolupráce s Indies je pro mě v přátelském a otevřeném vztahu, který mezi námi panuje. 

Radůza: Indies přeji do dalších let, aby je neopouštěla odvaha, s níž vyhledávají nové a neoposlouchané muzikanty. Přeji jim hodně posluchačů, kteří si budou jejich nosiče kupovat. Spolupráce s nimi byla jedinečná, protože mi dali svobodu a důvěru.

Objevil se mezi kapelami i skokan, který byl oblíbenější, než jste čekali?
Třeba kapela DVA. Nahrávka mě bavila, ale nečekal jsem, že o ni bude velký zájem. Prorazili do světa, začali dělat hudbu k počítačovým hrám a nakonec třetí desku vydali u amerického labelu (vydavatelství – pozn. red.). Velmi milé překvapení.

A nějaké nemilé překvapení, které nesplnilo vaše očekávání?
To nesmím říkat, protože když si to přečte umělec, tak už u nás nikdy nic nevydá. (směje se) Ale tak všeobecně: problémem jsou sólové desky členů oblíbených kapel. Fanoušci to prostě neberou.

Měli jste ve vydavatelství někdy takového průšviháře, že jste museli stopnout spolupráci?
To asi ne. Průserářů, to máme mraky. Nedisciplinovaní jsou všichni muzikanti. (směje se) Ale desku jsme vždycky dotáhli do konce. Odmítli jsme až tu další. Většinou proto, že se kapely často rozpadaly, nedojely na koncert a nikdy nic nedotáhly, jak měly. A to je pak těžká spolupráce.

Jsou jiná vydavatelství pro Indies i po 30 letech konkurencí?
Samozřejmě. Spousta kapel nám odchází do velkých labelů. Je to přirozené, když nejsme schopní uspokojit jejich finanční požadavky. Často jim radím, na koho se můžou obrátit. Přece jen, my se s vydavateli za ta léta známe. Víme, u koho se jakému typu kapely může dařit. I naše Indies se dělí na tři samostatné labely. A nedělejme si iluze, muzikanti to zkusí u všech. Zakotví tam, kde to bude nejlepší.

Vysvětlete mi ty tři samostatné labely Indies.
Od roku 1995 nás bylo pět živnostníků, kteří vydávali desky kapelám společně. Co vydávat, na tom jsme se shodli. Horší to bylo s rozhodováním, jak to dělat, do čeho investovat, jestli mít vlastní studio. V roce 2007 jsme se radši domluvili, že se rozdělíme. Dva kluci už vydávat nechtěli, tak zůstaly tři labely. Moje Indies Scope, Indies Happy Trails Jaromíra Kratochvíla především pro underground a Indies MG Records, to je Miloš Gruber. Ten má v katalogu Už jsme doma, Ivu Bittovou nebo Psí vojáky. Moc se nezměnilo, jen si každý vedeme vlastní účetnictví. Já prodávám jejich alba, oni moje.

Čím se lišíte od velkých vydavatelství?
Podmínkou je, aby se nám hudba líbila. Oni to dělají na kšeft. My samozřejmě musíme počítat taky, ale asi to umíme srdcem. Oni se podepíšou pod cokoli, to já bych neudělal. Taky děláme dětské desky, ale Dádu Patrasovou v našem katalogu nenajdete. Kdyby bylo nejhůř, taky můžeme sáhnout po komerci. Ale to neudělám, dokud mě dobrá hudba zvládne živit.

Říkal jste, že trh s gramofonovými deskami je přesycený. Nečeká stejný osud i cédéčka? Jak dobře se dají prodat?
Moc dobře ne a počty se neustále zmenšují. Budoucnost je v digitálu. Nám hodně pomohly mezinárodní veletrhy. V době, kdy iTunes vůbec neměly českou pobočku, jsme na nich už nabízeli naše desky. Digitál se bude prodávat, je to přirozený vývoj. Cédéčka už kupuje jen moje generace, až odejde, už se pojede jen digitálně.

A je to dobře?
To je otázka. Všechny streamovací služby mají velmi nízký příjem. Neuživí to ani tu kapelu, natož nějaký label, ten už je jenom mezičlánkem. Na Spotify se denně objeví stovky nebo tisíce nových alb. Jen nevím, jestli to laici dokážou vstřebat a docenit. Myslím, že možnost slyšet cokoli hned v den vydání sráží hudbu do role kulisy. Asi ten vývoj bude ještě zajímavý.