Řezáčová: Dárcovství vajíček není bez rizika. Ženy riskují paradoxně vlastní neplodnost

Ministerstvo zdravotnictví chce regulovat dárcovství vajíček, plánuje registr dárkyň. Některé ženy v současné době totiž zákrok podstupují opakovaně. „Často jsou to mladé dárkyně, které se domnívají, že kompenzace, která se dnes pohybuje mezi 25 až 30 tisíci, jim stojí za to, aby výkon opakovaly víckrát,“ řekla Radiožurnálu lékařka Centra asistované reprodukce Ústavu pro péči o matku a dítě Jitka Řezáčová. Riskem jsou zdravotní komplikace.

Co musí splňovat žena, která chce darovat vajíčka?
V České republice je to jasně definované: musí to být žena do 35 let a musí být naprosto zdravá. To znamená, že musí úspěšně projít interním vyšetřením, gynekologickým, psychologickým a genetickým. Pak ji můžeme zařadit do dárcovského programu.

Takže nemusí nutně už být matkou?
V ideálním případě by měla, protože samozřejmě dárcovství vajíček není bez rizika. Sama dárkyně totiž jednou může mít problém s tím, že nebude moct mít děti. Je tam riziko zánětu, krvácení z vaječníku, což může vést k operaci a tomu, že o něj přijde. Paradoxně to tedy může skončit tak, že sama dárkyně se jednou na kliniku asistované reprodukce vrátí, ale v opačné roli – jako pacientka, která má problém s početím. Takže je dobré, když už má vlastní děti, nicméně podmínkou to není a zdaleka v současnosti dárkyněmi nejsou ženy s rodinou. Většinou jsou mladé, bezdětné a takové, které vlastní rodinu zatím ani neplánují.

Když žena projde všemi vyšetřeními a je zařazena do programu, co se děje dál?
Potom ji hormonálně připravujeme. Mluvíme o takzvané řízené ovariální hyperstimulaci, kdy vlivem hormonů na jejích vaječnících doroste větší počet folikulů, což jsou dutinky, ve kterých zrají vajíčka. Když je dostatečný počet, tak se provede odběr vajíček. Ten se provádí v celkové narkóze vpichem přes postranní poševní klenbu pod ultrazvukovou kontrolou. Vajíčka pak musí vyšetřit embryolog. Aby mohla být darovaná, musí být kvalitní, zralá a mikroskopicky naprosto v pořádku. Pak se oplodní spermiemi, vznikne embryo a to zavedeme příjemkyni do dělohy.

Vraťme se k té hormonální stimulaci, jak dlouho to trvá?
Záleží na tom, jaký cyklus se zvolí. Většinou je to na 14 dní.

A bez ní by to nešlo?
Zdravá žena během jednoho cyklu uvolní jedno vajíčko a to je málo. Principem asistované reprodukce je to, že hormonální přípravou přinutíme vaječníky, aby tam dozrál větší počet vajíček. V ideálním případě 10 až 15.

Jde všechen materiál od dárkyně k jedné příjemkyni?
Záleží na tom, kolik vajíček se podaří získat. Dobrým zvykem je, aby příjemkyně dostala aspoň šest vajíček. Takže když jich dárkyni odebereme třeba 16, tak je můžeme použít pro dvě příjemkyně. Někdy se ale stane, že jsou celkem jen tři, tak příjemkyni řekneme, že budou oplozená jen tři, protože jich dárkyně víc neměla.

Kolikrát za život je možné darovat vajíčka, kolikrát to tělo vydrží?
Z mého odborného hlediska myslím, že by žena neměla darovat vajíčka víc než třikrát v životě. Odborná společnost asistované reprodukce se domnívá, že hranice je někde na pěti. Nicméně nikde to není přesně dané. Tady navíc neexistuje registr, který by evidoval, kolikrát už žena darovala. A často jsou to mladé dárkyně, které se domnívají, že kompenzace, která se dnes pohybuje mezi 25 až 30 tisíci, jim stojí za to, aby ten výkon opakovaly víckrát. Mohou přecházet z centra do centra, kterých je u nás 49. Tím, že není žádná evidence, může žena opakovat cykly asistované reprodukce nekontrolovaně a riskovat vážný problém.

Můžete být konkrétnější?
Asi nejvážnějším rizikem je takzvaný ovariální hyperstimulační syndrom. Je to komplikace, kterou vytváříme tím, že nutíme vaječníky k činnosti, která jim není vlastní. Tím, že na vaječnících vzniká velký počet folikulů, které rostou a v nich zrají vajíčka, tak důsledkem může být porucha propustnosti cév. A když uniká plazma z cév, tak se zahušťuje krev a hrozí embolie. Může to taky způsobovat poruchy ledvin nebo jaterní funkce a v důsledku vést k velmi závažnému ohrožení života až smrti.

Stává se to často?
Ovariální hyperstimulační syndrom 3. stupně evidujeme asi v půl procentech případů, takže velmi málo. Je to tím, že v celé řadě případů tomu umíme předcházet. Víme, že vyšší riziko je u velmi mladých žen, to znamená do 30 let. V takových případech lékař připraví postup, kdy dárkyně dostává léky, které samy o sobě riziko syndromu snižují.

Jsou tam ještě nějaká další rizika?
Ano, například krvácení do břicha z vpichů na vaječníku, které tam děláme, abychom odsáli tekutinu s vajíčky. Krvácení může vzniknout buď hned po odběru vajíček, nebo i za několik hodin. Může dojít ale i ke krvácení i z cév, které jsou kolem vaječníků.

A to je pak chyba lékaře při operaci nebo je to něco, co neovlivní a s čím musí vždy počítat?
Každý odběr vajíček znamená krvácení z vaječníků. V naprosté většině ale ustává rychle a ta krevní ztráta je minimální. Pak jsou ale případy, kdy krvácení z vaječníků může být pozvolné, pomalé a pochází třeba z jednoho nebo dvou vpichů na vaječníku. V důsledku toho může být krevní ztráta veliká, ale velmi pozvolná, která se projeví třeba až za tři nebo čtyři hodiny po odběru. Do té doby žena nemusí nic poznat. Problémy pak můžou nastat až doma, v noci nebo i druhý den, kdy může začít kolabovat, může ji bolet břicho a podobně.

Takové komplikace jsou v Česku jak časté?
Já mám v počítači pacientky, které k nám přišly jako dárkyně a krvácely. Mám je tu evidované, že měly komplikace. Ale my jsme jen jedno zařízení z mnoha, která mezi sebou takové informace nesdílí, čili není možné říct, kolik komplikací a jakého typu v Česku ve skutečnosti je. Jediná situace, kdy spolu centra komunikují, protože zkrátka musí, je, když se u nějakého dítěte projeví genetická komplikace. Ve chvíli, kdy se narodí dítě s vrozenou vývojovou vadou a zjistí se, že je z darovaného vajíčka, tak je povinností center, aby informovala ta ostatní. Každé eviduje své dárkyně pod kódem, protože dárcovství je anonymní, ale pod tím kódem se dá vyhledat pacientka, ta dárkyně, a my se musíme vzájemně informovat, aby ji nikde nepřijali.

Jenomže než se takové dítě narodí a genetická vada se projeví, tak ta konkrétní dárkyně za sebou může mít několik zákroků...
To ano.

A na to se nepřijde při testování ještě před odběrem vajíček, jak jsme o tom mluvily?
Ne, protože těchto vad je celá řada. My děláme testy na vrozené vývojové vady, které jsou časté a méně časté. Například vrozená hluchota nebo cystická fibróza. Pak jsou vady vzácné, kterých je hrozně moc a zjistit je předem není v našich silách. Lze to vyšetřit, když se vada objeví. Genetik je schopen to rozklíčovat. Dárkyni pak je nutné o tom informovat. Většinou jdou na vyšetření i členové její rodiny, protože to bývají dědičná onemocnění. Mohou ale být tak vzácná, že se u nich nemusí projevit a ti lidé jsou jen nosiči. Dárkyně to musí vědět. Ve chvíli, kdy by ale s takovým vědomím šla znovu darovat vajíčka, tak by se dopustila protizákonného jednání.

Jak je to s dárcovským programem tady v Ústavu pro péči o matku a dítě?
U nás už prakticky nefunguje. Loni jsme ještě měli jednu dárkyni, nakonec jsme ale její vajíčka nepoužili, protože nezareagovala na hormonální stimulaci. My totiž máme nízké dávky hormonů tak, abychom neriskovali komplikace typu ovariálního hyperstimulačního syndromu. Tahle dárkyně byla poslední, předloni jsme měli ještě tři.

Čím si to vysvětlujete?
Tím, že my dárkyním dáváme za ušlý zisk 20 tisíc. To už je dnes malá částka. Také tady nemáme koordinátorky, které by dárkyně sháněly. Když jsem začínala, bylo to jednodušší. Žena, která potřebovala darované vajíčko, si rovnou přivedla i dárkyni. Aby nebyla porušena anonymita, tak jsem dárkyně akorát mezi sebou měnila. Bylo to hezké a smysluplné.