Zbytečně horká krev Milionu chvilek

Nic nejde nikomu dokonale a hladce. Vídáme přece například suverénní atlety nebo tenisty, kterým to prostě jednou za čas ujede. Možná by se dalo po výstupech proti Stanislavu Křečkovi, především ještě před jeho zvolením ombudsmanem, říct něco podobného o spolku Milion chvilek pro demokracii. Že šlo o klopýtnutí, dost možná s opačným účinkem, než o jaký spolek usiloval.

I když samozřejmě není jisté, jestli pohrůžka spolku, že bude-li dlouholetý poslanec a předseda Sdružení nájemníků instalován do funkce veřejného ochránce práv (do loňského prosince zastával pět let funkci jeho zástupce), bude se demonstrovat, něco způsobila.

Ale klidně mohla ovlivnit některé zákonodárce při hlasování. Ovšem s opačným účinkem. A i těm, kdo pro Křečka zrovna nehorovali, se to zdálo poněkud přehnané. Podle nich přece jen není Křeček obtěžkán ničím ani zdaleka srovnatelným se spoluautorstvím už tak sporného právnického textu ze sedmdesátých let.

Zvláště pokud je druhým autorem temná postava ještě daleko horší dekády – stalinských let padesátých. Tedy prokurátor Urválek. Jako tomu bylo u předchozí prezidentovy ombudsmanské kandidátky Válkové. V tomto případě by se veřejným protestům možná moc nedivil ani sám pan prezident. I když má jinak důvod Milion chvilek přinejmenším ignorovat. Ne-li něco víc.

Ale dávat všanc kredit demonstrací Milionu chvilek, respektive těch, kdo se akcí hlavně v loňském roce pravidelně účastnili, kvůli postu ombudsmana? Jistě užitečného a podstatného, nicméně chod státu a zejména podstatu demokracie nijak přímo neovlivňujícího či snad ohrožujícího. To vyhlíží neuváženě.

Dokud Chvilky reagovaly na prudkou a nevysvětlenou výměnu v čele ministerstva spravedlnosti bezprostředně poté, co policie uzavřela vyšetřování kauzy Čapí hnízdo a další vývoj se ocitl v rukou dozorujícího státního zástupce, tedy podřízeného nové ministryně, dalo se to chápat jako vyjádření obav. Obav před zneužíváním státního aparátu k osobním zájmům.

Šlo samozřejmě o premiéra. Proti kterému se – v důsledku auditu Evropské komise na téma střetu jeho zájmů – následně vyhrotily dvě obrovské demonstrace na Letenské pláni. Člověk nemusel samozřejmě souhlasit, nebo dokonce sympatizovat, ale k nepochopení na tom nebylo nic.

Kdo to ví, odpoví

Případ pana Křečka je ale něco diametrálně jiného. Není žádný důvod se domnívat, že má za lubem ombudsmanský úřad zlikvidovat a podávané podněty šmahem shazovat ze stolu. I když jistě – a nijak se tím netají – má v mnoha ohledech jiné vidění věcí než končící ochránkyně veřejných práv Anna Šabatová.

Tato instituce ovšem není při vší úctě tak zásadní, aby se to mohlo viditelně projevit. Drtivá většina občanů s ní nikdy nepřijde do kontaktu a velká část z této většiny patrně ani moc neví, na co ten ombudsman vůbec je.

Takzvané tvrdé jádro by asi i kvůli tomuto úřadu, respektive kvůli Stanislavu Křečkovi, přišlo na některé pražské náměstí. Ale ti ostatní už asi ne. Nezdálo by se jim to podstatné. A možná by pak bylo o to těžší je oslovit příště. Navozená vlna euforie, tak zhurta od loňského jara rostoucí, je přece květina relativně křehká. Dost na tom, že ji zrovna nezalévá stále nejednotná a jako by se ani k jednotě nechystající opozice.

To Milion chvilek musí samozřejmě vidět. A přesto je náchylný k přehnanému gestu, které se podobá klopýtnutí atleta.

Autor je komentátor Českého rozhlasu