Den, kdy se nebe nad Prahou změnilo v peklo. Kvůli omylu byla z kostela márnice

„Když jsme se po válce přistěhovali, koukali jsme z oken kuchyně na věže Vinohradské synagogy. Jedna zůstala vcelku, z druhé zbyla jen půlka. A viděli jsme na ně proto, že sousední dům zbořila bomba, zbyla po něm jen díra, jinak by nám ten výhled zakrýval. Z okna kuchyně jsme koukali na synagogu a z okna pokoje na kostel svaté Ludmily. Židovsko-křesťanská tradice tak byla kompletní,“ vzpomíná pro Deník na těsně poválečná léta mnohaletá obyvatelka pražských Vinohrad Vlasta Maxová.

Tato čtvrť patřila spolu s pražským Podskalím mezi ty, které na Popeleční středu 14. února 1945 nejsilněji poškodil americký nálet, při němž se 62 letounů B-17 Flying Fortress, náležejících do sestavy 398. a 91. bombardovací skupiny, dostalo omylem nad Prahu místo nad Drážďany (skutečný cíl náletu) a odhodilo tady své bomby. Od osudného dne uplynulo už 75 let.

Takto vypadalo před 75 lety bombardování Plzně:

Márnice v kostele

„Podle toho, co jsem slyšela od lidí, kteří tu v tu dobu byli, to byla skutečná hrůza. Když nálet skončil, stala se z kostela márnice. Nosili tam ty, co to dostali a které se podařilo vyhrabat z trosek. Jsou to ošklivé vzpomínky,“ říká Vlasta Maxová.

Také samotný kostel nesl ještě v roce 1947 stopy poškození. „Velké okno směrem k divadlu vyrazila tlaková vlna, po válce ho provizorně zasklili jen mléčným neprůhledným sklem. Barevná mozaika, která je na něm dnes, byla osazená až později,“ vypráví Vlasta Maxová.

Vinohradská židovská synagoga skončila bohužel hůř. Komunistický režim nastolený v únoru 1948 neměl zájem na její obnově, takže byla v roce 1951 přes protesty židovské obce odstřelena, přestože se dala zachránit.

Zvlášť malé děti se však nenechají jen tak něčím odradit, a tak se proluky a zbořeniště na místě někdejších budov staly brzy prolézačkami i dějištěm dětských dobrodružných her. „I z našeho domu zbyla po náletu jen půlka, druhou to smetlo. Pamatuju se, jak jsme ve zbytcích toho utrženého bloku hráli kuličky. Vytrhli jsme ze země jednu dlaždici, to byl důlek, a hráli jsme,“ líčí své dětské vzpomínky Vlasta Maxová.

Zbořený domovní blok byl znovu postaven, ale půda domu nesla stopu po válečných událostech ještě dlouho po válce - do jedné její části, která původně přiléhala k onomu zhroucenému křídlu, se nesmělo chodit. Když byl dům po mnoha letech i se střechou rekonstruován, pochopila Vlasta Maxová proč - po zřícení domovního bloku zachvátil právě tuto část půdy požár a stropní trámy, které ji nesly, byly úplně zčernalé. 

Smrt po poledni

Bombardovací letouny, které byly součástí amerického 1. bombardovacího wingu, nalétly na Prahu v onen osudný den od jihozápadu krátce po poledni a během necelých deseti minut, od 12:25 do 12:34 hodin, vysypaly na město celkem 152 tun pum. Posádky se pravděpodobně snažily zasáhnout smíchovské, hlavní a vršovické nádraží, která jako železniční uzly patřila mezi vojenské cíle, naprostá většina smrtonosného nákladu však bohužel dopadla do hustě obydleného centra mezi těmito body.

Podle Vojenského historického ústavu dopadly první bomby (určené právě pro Smíchovské nádraží) na rozhraní Smíchova, Radlic a Jinonic. Nejvíc jich pak zasáhlo oblast od Palackého (tehdy Mozartova) mostu přes Karlovo náměstí a Nové Město až po Vinohrady. Další poničily části Vršovic, Nuslí a Podolí.

Podle městské statistiky Archivu hlavního města Prahy poškodilo bombardování více než dva a půl tisíce pražských domů. Šedesát osm z nich bylo úplně zničeno, 88 velmi těžce poškozeno, 168 poškozeno těžce a 2351 utrpělo lehká poškození.

V nejhůře postižených Vinohradech nálet srovnal se zemí 21 domů, jedenčtyřicet dalších velmi těžce poškodil, 59 mělo těžká poškození a 1037 lehká. K tomu je ještě nutné přičíst už zmíněné lehké poškození kostela Sv. Ludmily.

Na Novém Městě bylo úplně zničeno rovněž 21 domů, 33 bylo velmi těžce poškozeno, 61 těžce a 465 lehce.

Těžce poškozen byl i benediktinský Emauzský klášter, založený už Karlem IV. v roce 1347.

Nejtragičtější však byly ztráty na lidských životech. Podle prvních soupisů, pořízených 18. února 1945, zahynulo při bombardování 413 lidí, dalších 1455 bylo zraněno a 88 osob zůstalo pohřešováno.

Po pěti dnech se tento soupis změnil na 605 potvrzených mrtvých a 1437. Definitivní čísla lidských obětí náletu byla zveřejněna až po skončení války. Vyšplhala se na 701 mrtvých a 1184 zraněných osob. Pokles počtu raněných a naopak zvýšení množství zemřelých svědčí o tom, že mnozí ranění podlehli do konce války následkům svých úrazů.

Paradoxem rodiny Vlasty Maxové přitom bylo to, že se na vybombardované Vinohrady přistěhovala po válce z obdobně zasažené Plzně, kde přežila několikeré bombardování Škodovky. I takové příběhy psalo 20. století.