Češi chtějí zakazovat nesvéprávným volit? Vždyť i ti zdraví volí populisty! A špína z dřívějších voleb opět vybublala na povrch
Ministerstvo vnitra plánuje, že možnost volit by měli mít i mentálně postižení. Tento návrh však sklízí kritiku kvůli obavám, že může dojít k manipulaci s voliči. Publicista Jiří Leština se v odpoledních komentářích s Janem Fingerlandem na radiových vlnách Českého rozhlasu Plus pozastavuje nad tím, jak mohou soudní znalci u mentálně postižených posoudit schopnost racionálně zvážit jednotlivé volební varianty. Zároveň dodává, že neschopného populistu si pod dojmem lživé kampaně a nesplnitelných slibů nezřídka zvolí i psychicky vyrovnaný jedinec. Nezapomněl ani připomenout organizované sváženi mentálně zdravých voličů a vypláceni za hlas pro konkrétní stranu.
Leština chválí úřad ministra vnitra Jana Hamáčka za to, že navrhuje, aby naše soudy byly zbaveny pravomoci brát volební právo psychicky nemocným a mentálně postiženým lidem. „Jestli je něco zarážející, tak fakt, že soudy vůbec mohou o něčem takovém rozhodovat,“ říká Leština.
„Pokud mluvíme o demokracii a všeobecném volebním právu, pak nemůže být pochyb, že jeho užívání musíme umožnit všem dospělým lidem,“ pokračuje publicista. K tomu nás zavazuje i evropská úmluva o právech osob se zdravotním postižením, v níž jsme se jasně zavázali zaručit volební právo všem lidem s jakýmkoli postižením a výslovně pak osobám s postižením v duševní oblasti.
Proti návrhu Ministerstva vnitra se postavila prezidentská kancelář, její šéf Vratislav Mynář tvrdí, že pokud by nebylo možné omezit právo volit, mohly by volit i ty osoby, které nejsou schopny porozumět smyslu, účelu a důsledku voleb.
Ministerstvo práce a sociálních věcí zase shledává správným, že nyní mají omezené právo volit lidé, kteří nedokáží racionálně posoudit jednotlivé volební varianty. „Zdržme se ošemetných úvah, kolik mentálně zdravých voličů je skutečně schopno posoudit důsledky své volby, nebo volebních varianty,“ poznamenává Leština.
Hlavní otázka podle jeho slov zní: Jak mohou tyto schopnosti posoudit u mentálně postižených soudní znalci? Zastánci upírání volebního práva nesvéprávným osobám, tvrdí, že by se tak mělo dít jen v krajních případech. I zde si však Leština pokládá otázku, co je krajní případ? A podle jakých kritérií může soud rozlišovat, kdo ještě rozumí významu volen, a kdo už ne?
„Tyto hranice není možné určit v zapeklitém světě lidské psychiky. Pokud na to neexistuje vědecky ověřitelná metoda a pokud nemáme uchopitelná kritéria, je zcela namístě nechat volební právo všem,“ myslí si publicista Leština.
Kritici návrhu však poukazují i na to, že lidé s postižením v duševní sféře mohou být někým snadno zneužiti a manipulováni. Leština namítá, že od toho jsou zde zaměstnanci sociálních ústavů a léčeben, aby takovému zneužívání zabránili. V kontextu s tím poukázal na situace, kdy byli voliči sváženi a vypláceni za hlas pro konkrétní stranu. „A rozhodně nešlo o lidi s postižením,“ připomíná.
Nesouhlasí ani s argumenty, že když soud může osobám zbaveným svéprávnosti zakazovat rozhodovat o svých penězích, nebo zakazovat uzavírání smluv, pak zrovna tak je může zbavit práva volit. Připomíná, že nutnou podmínkou jakéhokoli omezení svéprávnosti je nebezpečí, že si duševně nemocný přivodí svým jednáním závažnou újmu.
„Jakou závažnou újmu si ale může člověk s postižením přivodit volbou té či oné strany nebo kandidáta?“ ptá se Leština a podotýká, že v tomto případě hrozí pouze to, že zvolí neschopného, nebo nebezpečného populistu pod dojmem lživé kampaně a nesplnitelných slibů. „A to se nezřídka stává i psychicky vyrovnaným jedincům!“ konstatuje publicista.
Svobodné volby mají pro společnost, jejíž valná část vyrůstala v totalitním státě, podle Leštiny zvlášť osobité kouzlo: „Můžeme si je tedy užívat jako bakchanálie svobody a demokracie, které byly po desítky let upírány hned několika generacím. Není jediný důvod, proč povznášející a terapeutický zážitek z volebního opojení nedopřát všem našim spoluobčanům, jejichž nemocná mysl a mentální svět ulétly do krajiny, kam je následovat neumíme.“