Je zkažený celý systém? Václav Cílek pro PL: „Byl bych radši, kdyby Babiš odstoupil, ale…“
ROZHOVOR Václav Cílek hovoří o vývoji ceny a struktury elektrické energie v Německu a u nás, také o budoucnosti uhelných elektráren a o životě v oblastech, které má v příštích 30 letech zatopit oceán. V debatě o virech chválí pružnost a pohotovost Číny v boji proti koronaviru. A závěrem vysvětluje, jakou budoucnost vidí pro Blízký východ.
Pane Cílku, nepostrádáte u nás při své hlavní profesi poněkud větší angažovanost ekologicky zaměřených politických stran nebo alespoň jednotlivců?
Tak já jsem přesvědčen, že ta doba nazrála a že se i u nás určitě objeví. Ale objeví se primárně nikoliv v politice, ale v ekologii. Jestli a jak moc zasáhnou do politiky, to je samozřejmě otázka.
Pojďme dál. Německo vsadilo na energii z jádra a z alternativních zdrojů. Pro nás to znamená, že u našich západních sousedů půjde cena energie nahoru, a postupně v korelaci s tím stoupne i cena energie v Česku. A z německé strany se zároveň dostaneme pod ekologický i politický tlak ohledně existence našich uhelných elektráren. To by mohlo v konečném účtování pomoci alespoň našemu životnímu prostředí. Souhlasíte ?
Ano, je to téma dosti složité, ale vyjádřil jste ten rozpor v podstatě správně. Ale když mluvíme o těch alternativních zdrojích – na ty se nelze spoléhat. Dokonce i Dánsko, které má ty velké větrné farmy, tak je dovozcem energie.
Pokud chceme uvažovat o málo emisní energetické soustavě (bezemisní – to je nesmysl), tak speciálně pro ČR nejlépe vychází kombinace jaderné energetiky a fotovoltaiky, ale je dobré mít stejně v záloze i trochu uhlí a taky plynu. Jádra se rozhodně tak jako Němci vzdávat nemůžeme.
Naše temelínská elektrárna je minimálně emisní, a přitom má výkon zhruba na úrovni tří uhelných elektráren. Alternativní zdroje mohou tvořit v ideálním případě nějakých 10–20 procent celkové spotřeby energie.
V polském dole Turów v blízkosti českých a německých hranic se patrně bude hnědé uhlí těžit dalších 24 let. O prodloužení do roku 2044 ve středu rozhodlo polské regionální ředitelství ochrany životního prostředí ve Vratislavi, aniž by přihlédlo k připomínkám z české i z německé strany. Otázka zní, zda to můžeme Polákům vyčítat...
Ano, právě, protože my s tou postupnou a velmi pomalou proměnou energetiky teprve začínáme. Takže i my máme svoje uhelné elektrárny, kterých se vzdát prozatím určitě chtít nebudeme.
A když bych udělal takový 30letý výhled, tak ano, měli bychom se snažit to uhlí a plyn postupně odbourávat a potlačit, ale je jasné, že to půjde pomalu a nemůžeme to dělat rychle a hystericky, tak jak se to někdy děje i dnes.
Pane Cílku, když už jsme u těch 30letých výhledů, tak zmíním studii Climate Central, která aktuálně uvádí, že zvýšení hladiny oceánů zasáhne do roku 2050 třikrát více lidí, než se původně předpokládalo – a to cca 300 milionů. Trochu to připomíná Čapkovu apokalyptickou vizi Války s mloky, kde jsou lidé přímo vyzýváni k tomu, aby se přesunuli z pobřeží a nížin do vnitrozemí a do hor, protože „hory se budou bourat až naposled...“ Nezačíná nějaký podobný proces?
Ne, tady jde o něco jiného, a sice, že ten problém vlastně nejde nijak zobecnit, protože to bude pro každý ten kout světa, který to zasáhne, znamenat něco jiného.
Třeba Benátky už nikdy neuvidíme takové, jaké jsou dnes. To je realita.
Zajímavé hnutí je ku příkladu na Floridě, kde asi 2 miliony seniorů touží odejít, protože jim některá z těch četných bouří poničila dům. Jenomže ten dům mají pojištěný jenom zčásti, takže tam setrvávají, protože na jiné bydlení nemají, ale uvědomují si, že jsou jen pár metrů nad mořem a začínají se bát.
Já vnímám jako největší problém Bangladéš, což je muslimská země, jedna z nejchudších zemí na světě. Desítky milionů tamních obyvatel budou muset kvůli té stoupající hladině oceánu hromadně migrovat po určitých vlnách do Indie nebo Pákistánu. A teď si uvědomte, že obě tyto země vlastní jaderné zbraně.
Další problém s tou stoupající vodou nastane v případě delty afrického Nilu, což je zásobárna potravin pro Egypt, který ovšem už teď dováží potraviny pro polovinu populace.
A další problémovou destinací je delta Mekongu ve Vietnamu, z níž už také odešly statisíce či dokonce miliony lidí.
Takže, když to shrnu, k největším problémům dojde, když se zkombinuje stoupající hladina, silný vítr a příliv.
Abych reagoval na současný spravedlivý boj proti koronaviru, nemáte obavu, že to nebude ani příliv a odliv, ani vítr, ani zemětřesení, meteorit či tání ledovců, ale právě nějaká nemoc, se kterou nebude lidstvo schopno bojovat?
Je to samozřejmě jedna z těch největších hrozeb. Pokud jde o koronavirus konkrétně, tak ten zatím zahubil jen něco přes sto lidí, když to srovnáte s obyčejnou chřipkou, tak ta zabíjí ročně 400 tisíc lidí!
Bohužel, nikdy si před tímto nebezpečím nemůžeme být úplně jistí, protože různé viry jsou prostě nevypočitatelné. Největší riziko je tam, kde je pohromadě vysoký počet lidí a domácích zvířat – a to je přesně Čína.
Ale pro mě je ten koronavirus taková malá povodeň, ze které se můžeme poučit, jak se potom chovat, když přijdou opravdové záplavy.
Musím říct, že Čína mě v kontextu boje s touto nemocí překvapila svou pružností a zároveň disciplinovaností.
Tak já bych nerad Čínu nějak moc chválil, ale fakt je, že od té doby, co si Číňané uvědomili, že jde o nebezpečí, tak opravdu zareagovali takovým způsobem, že u nás by se o tom ještě diskutovalo...
Máme nového ministra dopravy Karla Havlíčka, který zůstává současně i ministrem průmyslu a obchodu. Že by znak personální nouze v hnutí ANO?
No, tak nemusíme si povídat, že taková dvě velká ministerstva jsou pro jednoho opravdu příliš velké sousto.
Já si myslím, že dneska je dost těch lidí, kteří umí o věci pohovořit, ale neustále v té politice klesá počet lidí, řekněme, manažersky schopných, kteří jsou schopní něco skutečně udělat, zařídit a rozhodnout.
Pane Cílku, vy jste se v létě loňského roku vyjádřil o vládě Andreje Babiše veskrze pozitivně, jak ji vnímáte teď?
Z mého soukromého hlediska vám říkám, že já se bráním i vnitřně to nějak posuzovat. A je to z toho důvodu, že bych byl radši, kdyby Babiš odstoupil, ale na druhé straně já ten problém nevidím jen v jednom člověku, ale v celém tom stroji, který já neumím změnit, a dokonce bych to ani nechtěl udělat, protože by to bylo příliš velké zemětřesení.
Nicméně vaše volba znamená tedy pro Andreje Babiše stopku?
V tuto chvíli vlastně ne, protože mně se prostě nechce hlasovat proti něčemu a někomu, když zároveň neumím jasně zformulovat, pro co a pro koho chci být. Chybí to konstruktivní řešení, které by tam podle mě být mělo.
Já se poslední otázkou přesunu až na Blízký východ, protože vím, že vy tuto oblast sám dobře znáte, a také proto, že tento týden přinesl jeden poměrně silný výrok k budoucnosti Izraelců a Palestinců. Americký prezident Donald Trump se nechal slyšet, že způsobem, jak vyřešit trvalé napětí v této oblasti, je uznat samostatnost státu Palestina, který by koexistoval v těsném sousedství s Izraelem. To není tedy věru nápad nový, ale k jeho realizaci za ta dlouhá desetiletí nikdy nedošlo. Je to ta správná cesta? A dokáže ji Donald Trump prosadit, stejně jako si prosadil hlavní město Jeruzalém?
Já jsem se na tuto věc díval mnohokrát z té izraelské i z té palestinské strany a vždycky jsem našel důvody, proč mít rád Židy a proč mít rád Palestince.
Navíc podle základních genetických analýz je prý už téměř nemožné dnes rozlišit Palestince od Žida.
Takže je to pro mě skoro jako záležitost jedné rodiny, do níž já se zkrátka nemíchám, protože do ní nepatřím.
Je známý výrok, že Židi a Arabové nebo Židi a Palestinci se budou svářit do konce času.
A je to opravdu příznačné motto, když se podíváme do historie těchto dvou národů!
Určitě je, to ano a já si taky myslím, že na Blízkém východě je možné zažít třeba 20 let klidu, ale ne žádný trvalý mír.
Protože tam je trvale to endemické násilí a neschopnost to řešit, takže nevidím nějaké místo pro oboustrannou spokojenost. Je určitě možné dosáhnout smíru, ale vždycky to bude smír na okraji války.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka