Cyril Höschl o svých kontaktech s StB: Nikoho jsem neudal. Ani nedonášel

Už pár týdnů rezonuje na sociálních sítích rozhovor s badatelem Miroslavem Vodrážkou, v němž třicet let po Listopadu nařkl známého psychiatra Cyrila Höschla, že donášel komunistické Státní bezpečnosti mj. na Ivana Havla, bratra pozdějšího prezidenta, nebo na undergroundového básníka Františka Pánka. Estébákům měl prozradit i citlivé intimní informace. Ředitel Národního ústavu duševního zdraví Höschl kontakty s StB potvrzuje, ovšem vyznění příběhu je podle něj naprosto jiné. Proti badatelově interpretaci se zásadně ohrazuje. Vedle dalších se ho zastal i Ivan Havel.

Začněme obecně: Můžete s čistým svědomím říci, že jste ne­donášel?

Ta terminologie je absolutně šílená. Já nikdy nikoho neudal. Ani jsem nedonášel. Nikde nemůže být žádné moje udání, žádný můj podpis na ničem. Je to všechno vystavěné na dnešní interpretaci výlučně estébáckých zdrojů, které odrážely hru, již jsem s nimi hrál, aby nepřišli na podvratnou činnost, spočívající v krytí odpůrců režimu hospitalizacemi, v podpoře invalidními důchody a ve zbavení způsobilosti k výkonu základní vojenské služby – to byl trestný čin, za který kolega dostal rok nepodmíněně a deset let zákazu povolání. U mě by k tomu ještě přibyl politický motiv. A na to vskutku nepřišli, podařilo se to v celém rozsahu utajit. Řeči, které jsou dnes tak skandalizovány, měly estébáky dezorienovat, to nebyla žádná udání, ani náhodou. Kdybych donášel na své pacienty, jichž byly desítky, musel by můj spis být stokrát tlustší a muselo by se to v něm chorobopisy jen hemžit.

Nemohl jste přece jen někomu ublížit?

Vůbec ne. Vyzval jsem veřejně na Facebooku každého, kdo se cítí poškozen, ať se ozve. Neozval se nikdo. Ivan Havel napsal: „Nevykouklo na mě vůbec nic, co by naznačilo, že by se od Tebe dozvěděli cokoliv použitelného proti mně.“ Ostatně ani v těch spisech není zmíněn nikdo, komu by cokoli ode mě ublížilo. Na internetu kolují bláboly, že jsem udával kolegy, například Volavku, Stanislava Grofa, Knoblocha či Hyrmana. S Janem Volavkou jsem se od svého prvního výslechu v kachlíkárně (budova ministerstva vnitra na Letné; pozn. red.) až do revoluce potkal snad dvakrát a s ostatními jsem se v té době neviděl vůbec. Ani si s nimi nepsal, takže jsem na ně nic nemohl „donášet“, ani kdybych chtěl. Standu Grofa jsem živého viděl poprvé někdy v polovině devadesátých let! Prostě žvásty a smyšlenky a nesplněná přání estébáků. Sám Jan Volavka (přezdívaný Vojta) mi k tomu teď v pátek napsal mail: „Milý Cyrile, doufám, že si nenecháš kazit náladu výpotky zlomyslných lidí, jejichž motivace je mi záhadou. Drž se, pravda vítězí. Vojta.“ Profesor Pavel Grof, bratr Standy, mi po seznámení s touto kauzou 28. 11. 2019 mj. napsal: „Milý Cyrile, je nám hrozně líto, že musíš ztrácet čas na tomhle nesmyslu.“ Škody už jsou ale nedozírné, protože jsem stále věřil v soudnost lidí, takže jsem se to snažil ignorovat. Žasl jsem, jak vyléváním estébácké žumpy dnešní napravitelé světa zveřejňují z dávno uzavřeného soukromí Ivana Havla věci, které bylo žinantní zveřejnit i samotným estébákům. A je jim jedno, jak, kdy a za jakým účelem to vzniklo a zda je to vůbec pravda. Je mi za ně stydno.

Komu jste tedy pomáhal?

Ani si na všechny nepamatuji. Byli to třeba chartisté Irena Dubská, Jiří Boreš a Josef Topol, lidé, kteří se chtěli dostat do emigrace a potřebovali se vyhnout vojně, jako byl Karel Kovařík, dále odpůrci režimu, například písničkář Vladimír Merta, kterého se podařilo zachránit před vojnou a dodatečně získal zpátky řidičák, a mnoho dalších.

Váš postoj jste v médiích popsal takto: Vůči Státní bezpečnosti jsem se snažil žoviálně vyvolat dojem, že jim nic netajím, aby nestupňovali tlak a nepřišli na sériovou pod­poru odpůrců režimu na naší klinice v Bohnicích... Domníval jste se tenkrát, že obehrajete profíky?

Nic jiného mi nezbývalo, chtěl-li jsem v této činnosti pokračovat. Prozrazení by mělo katastrofální důsledky, kdežto tato hra až dodnes neměla důsledky žádné. Teď to paradoxně odnáším já a Ivan Havel, jenž si to rozhodně nezaslouží.

Bývalý člen Ústavu pro studium totalitních režimů Radek Schovánek však na Aktuálně.cz tvrdí, že podobné hry s StB hrát nešlo.

Většinou asi nešlo. Ale tady je jasný výsledek: škody nulové, prospěch pro mnoho lidí trvalý. Ať každý posoudí sám.

Uvedl jste také, že jste se snažil stát se pro ně nezajímavým. Dával jste jim jen informace, které už znali. Existuje ale protiargument, že i banální informace mohla být pro ně – coby důležitý střípek do mozaiky – podstatná.

OK, tak mi ukažte banální informaci ode mě, která někoho konkrétně poškodila. Všechny ty estébácké záznamy a zprávy jsou směšné proti tomu, co se podařilo. A co kdyby prasklo, tak jde řada lidí na dva roky na vojnu a někdo i do kriminálu. Takhle stojí dilema: net result (čistý výsledek; pozn. red.).

Vy jste StB žádný závazek nepodepsal, odmítl jste. Na to reaguje další vznášená námitka: I ti, kdo nepodepsali, bývali vytěžováni; kandidát tajné spolupráce údajně mohl být dokonce cennějším zdrojem než agent…

To je jako „sice za volantem nepijete, ale námitka: víte, že i ti, kdo nepijí, mohou dokonce přejet člověka?“

Estébáci si vás vyhlédli zejména kvůli vašim kontaktům s Ivanem Havlem. Havel vás zval k sobě domů na své pravidelné matematicko-filozofické semináře. Řekl jste mu tehdy, že vás kontaktovali?

O kontaktu jsem řekl asi dvěma lidem, Ivanovi až někdy kolem revoluce. Snažil jsem se ho totiž okamžitě po návštěvě kachlíkárny přestat kontaktovat, abych se pro ně stal nezajímavým, což se také povedlo, a dokonce to tam sami píšou.

Buďme konkrétnější: podle zveřejněných informací ze spisu příslušníkovi StB prozrazujete, že se Ivan Havel obrátil na psychiatra, protože se dostává do depresí kvůli vztahům své někdejší manželky s jiným mužem. Může psychiatr sdělovat tak intimní informace, byť ne přímo o svém klientovi?

Tyhle drby oni opravdu všechny věděli a Čermák (mělo jít o poručíka Otakara Černého, který se představoval jako Čermák; pozn. red.) mě jen zkoušel, jestli mu nelžu. Na těchto věcech nemělo smysl ztrácet krev a riskovat. Havel nebyl mým pacientem, to jsou záměrné dezinformace. Žádný chorobopis ode mě estébáci nikdy nemohli ani vidět, natož mít, to jsou sprosté lži. Oni by se nic nedověděli, ani kdyby se mě zeptali, kdo kolportuje zakázanou literaturu (byl jsem součástí řetězce ze dvou zdrojů). Do těch svých spisů si zkrátka mé „zásluhy“ nemohli zanést. Je-li pro někoho jediným zdrojem estébácký spis, nemůže vědět nic, co nevěděli oni. A toho bylo kupodivu dost, jak teď zjišťuji. Ale co naplat, „badatelé“ nejsou u soudu, tak nepotřebují svědky.

Undergroundový básník František Pánek se vám údajně rovněž svěřoval, vy jste StB uvedl, že měl problém s drogami, předal jste jim také jeho básně, které šířil svým přátelům z okruhu z Charty 77. Podle vás jsou to právě ty informace, které už znali?

No samozřejmě. Tuhle byl u mě za Deník N fotograf a bývalý disident Ludvík Hradilek, nemýlím-li se, a ten potvrdil, že to tehdy věděl opravdu každý.

A ty básně?

Když za mnou Čermák přišel do Bohnic, byly na stole. On si je vypůjčil.

V bytě Ivana Havla se scházela řada protirežimních lidí. Jak často jste tam chodil vy?

Na Havlově bytovém semináři jsem byl dvakrát, z toho jednou jako přednášející. Ode mě o těchto seminářích estébáci nevěděli nic. Jestli věděli, kdo tam chodí, tak jednak od nějakých donašečů, kterých bylo bohužel asi hodně, jednak proto, že tam někdy policajti vartovali a legitimovali přicházející. A přednášky na matematicko-fyzikální fakultě byly oficiální, tam mohl kdokoli.

Badatel Schovánek oponuje tím, že když jste hovořil s StB o depresích Ivana Havla a jeho zášti vůči „sokovi“, pro ni to byla informace nad zlato. Mohla se pak snažit oba ještě více rozeštvat.

Rozeštvat ještě víc by je snad mohla až tato mediální štvanice, ale už je pozdě, jeden z nich je mrtev. Jinak odkazuji na dopis Ivana Havla. Spekulace mě opravdu nezajímají. Já si už nedovedu představit větší rozeštvávání, než se děje nyní v této jinak docela blahobytné společnosti.

Komunistická policie nicméně mohla zneužít i informace o tom, že František Pánek bere drogy. Lidé s psychickými problémy jsou křehcí a StB – třeba i díky vašim nedůležitým informacím – na ně mohla mít větší páku. To jste jako odborník musel vědět.

Ty informace určitě zneužili, jenže je neměli ode mě. Že Fanda Pánek bere drogy, věděli absolutně všichni, kdo ho znali. Navíc sám podepsal závazek ke spolupráci s StB. To jsem věděl, protože mi to řekl. Čermákovi jsem říkal, ať ho nechají být, že je citlivý, jak vy říkáte, „křehký“.

StB si prý spolupráci s vámi pochvalovala. Vy jste přesvědčený, že váš operační důstojník splácal dohromady do spisu své vlastní názory s tím, co chtěli slyšet a co opravdu slyšeli. Něco podobného říká i Andrej Babiš.

Babiše bych sem nepletl. Teď v pátek 29. 11. mi v e-mailu Ivan Havel mj. napsal: „Mimochodem, nikdo nebere v úvahu, že zprávy fízlů jsou určeny jejich šéfům a nelze je brát vážně co do pravdivosti (například jejich chvály Tebe).“ Stačí?

Pojďme dál. Jezdil jste díky svému postavení do zahraničí, část spisu hovoří o vašich návštěvách vědeckých konferencí. Badatel Vodrážka naznačuje, že jste se zastával zneužívání psychiatrie sovětskými represívními ­orgány.

To je šílenost. Naopak jsem se snažil českou psychiatrii od tohoto sovětského stigmatu odlepit. A nakonec se to povedlo a skončilo to mým prezidentstvím Evropské psychiatrické asociace v letech 2007–2008. Všichni voli­telé tehdy byli ze západních evropských zemí.

Až na pár světců a hrdinů si my, obyčejní lidé, svá selhání, omyly či chyby neradi připouštíme. Přemýšlíte o tom takto někdy?

O tom snad přemýšlí každý. Stále ale platí, že vzhledem k tomu, co se podařilo před StB utajit, vnímám tohle všechno jako své osobní vítězství nad nenáviděnou mašinérií.

V médiích už jste naznačil, že byste dnes řadu věcí udělal ­jinak. Jak?

Asi bych přestal v práci riskovat, přestal bych kolportovat zakázanou literaturu, vyhýbal se kontaktům s disidenty jako většina této populace a estébáci by mě nikdy nekontaktovali. Posoudit, zda to myslím ironicky, nechávám na tom, kdo to teď čte.

Celá kauza vás nepochybně ­zasáhla…

Jistě. Ačkoli je moje současná mediální likvidace nepříjemná a novodobí kádrováci nešetří ani mou rodinu, hrabou se v různých svazcích do pátého kolene, vyhrožují mi a pletou si mě s mými příbuznými, i dnes po letech stále věřím, že to, co jsem dělal, mělo smysl a stojím si za tím. Je moc smutné, že se StB stále daří ze záhrobí prostřednictvím různě rafinovaného tlaku na média rozeštvávat a oslabovat demokratické síly třicet let po revoluci. Obávám se, že to bohužel bude „net result“ této kampaně.

O Cyrilu Höschlovi

Ivan M. Havel, vědecký pracovník, v korespondenci s Cyrilem Höschlem, dostupné i na sociálních sítích:

Milý Cyrile,
jak vidím, spustila se na FB jakási smršť odhalení, která se týká Tebe a Tvých styků s nechvalně známou institucí StB, konkrétně mezi lety 1985 a 1989. Dost mě to překvapilo – nikoliv tolik ten samotný fakt (skoro každý v mém okolí měl s StB co dělat, ať už v té či oné podobě), ale překvapilo mě něco jiného: jak jsou dotyčné „nálezy“ formulovány pomocí nápadně dehonestujících slov a formulací. Jako by nešlo tolik o fakta, jako spíš o výpad. To však není důvod, proč Ti teď píšu. Jde mi o to, že v těch odhaleních je zmínka, že jsi byl nasazen právě na mě. Takže mi nezbývá, abych k tomu něco dodal. Ano, znali jsme se dobře a byli jsme (a jsme samozřejmě dodnes) přátelé. Potkávali jsme se nejčastěji na seminářích o matematických metodách v psychologii a příbuzných oblastech, které vedl profesor Katětov na matfyzu. Účastnili se jich studenti a badatelé v oblasti neurověd, matematiky a jiných oborů; já sám jsem tam měl v inkriminovaném období skoro dvacet přednášek. Silně pochybuji, že by tam šlo o témata, která by StB vzrušovala. Spíš jim mohlo jít o to, abych nemohl mít negativní vliv na studenty. Své estébácké spisy jsem svého času prohlížel a nevykouklo na mě vůbec nic, co by naznačilo, že by se od Tebe dozvěděli cokoliv použitelného proti mně. Kazili mi život jinak.

Když už jsem se takhle rozepsal, chtěl bych poznamenat něco, na co se často při odkrývání spisů StB zapomíná. Někteří lidi při výslechu mluvili (někdy i dost ochotně) z obavy, že jinak by je stihla nějaká odveta (ať už v zaměstnání, v rodině, v cestování, či jinak). Byli však i takoví, kteří mluvili (spíš velmi promyšleně a opatrně) ze zcela jiného důvodu, totiž aby odvedli pozornost od nějaké své jiné, daleko důležitější a odvážnější činnosti. Vím, že jakožto psychiatr jsi všelijak pomáhal řadě chartistů, disidentů a lidí v nemilosti režimu (snažím se vzpomenout na jména, napadá mě Josef Topol, Petr Vopěnka a jistě byli další), a to způsobem, že kdyby se to prozradilo, byl by konec takové činnosti. Mimochodem zvlášť oceňuji, žes jim nikdy nic nepodepsal.

Jiřina Šiklová, socioložka a někdejší disidentka, v dopise Deníku N a v kopii Cyrilu Höschlovi (s jejím svolením část dopisu uveřejňujeme):

… já sice „pomoc“ od Cyrila Hoschla nepotřebovala. Ani jako pacientka, ani jako trestankyně, ale věděla jsem – a mlčela, pochopitelně – o jeho opravdu dobré práci a pomáhání lidem, kteří to potřebovali, třeba jako potvrzení pro důchod v době nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti. (…) Pomáhal skrytě, neotevřeně, tak, aby kryl sebe, ale i ty lidi a mohl to dál dělat. Tak se ho musím ­zastat.

Vladimír Merta, hudebník, v dopise Cyrilu Höschlovi:

Mohu s čistým svědomím potvrdit, že se ke mně jako k pacientovi pan Höschl choval vlídně a s pochopením pro mé odmítání vojenské služby. Přestože mi hrozil vojenský soud, riskoval svou profesní i občanskou pověst a vybavil mne diagnózou, která mě ochránila. Po letech jsem se ucházel o vrácení řidičského průkazu, abych se mohl přemisťovat po klubech s kytarou. Pár odborníků mě odmítlo. Nezbývalo mi nežli se opět obrátit na pana Höschla. Znovu jsem se setkal s pochopením a důvěrou. Oba jsme o celé záležitosti pomlčeli až do těchto dnů. V mém spise (285 stran) se vyskytují zprávy od šestnácti spolupracovníků StB. Pokud by si pan Höschl chtěl vylepšit svůj kádrový profil, mohl mě jistě udat. Jsem mu vděčný za to, že dodržel lékařské tajemství a uchránil mé tehdejší (i dnešní) ­duševní zdraví.