Nikdy nebylo tak dobře. Karel IV. byl Němec. Klausovci chtějí z EU, i když bude o třetinu hůř, zaznělo na dobře obsazené debatě

REPORTÁŽ Celých jedenáct století tady nebylo tak dobře jako za dobu našeho členství v Evropské unii. Václav I. i „otec vlasti“ Karel IV. byli vlastně Němci. A dnes? Klausovci chtějí pryč z EU i za cenu toho, že se budeme mít až o třetinu hůře. Bez Unie by nerostly platy, o osminu HDP bychom si pohoršili. Nejsme svázaní se západní ekonomikou, nýbrž provázaní. To zaznělo na besedě o Unii, která se uskutečnila v Plzni za „hvězdného obsazení“ čili přítomnosti zástupců dvou ministerstev.

Na akci byla přítomna téměř stovka převážně mladých lidí, studentů zdejších středních a vysokých škol. Našli se však i starší „kverulanti“.

…kdyby Angláni…

První hovořila Milena Hrdinková, státní tajemnice Úřadu vlády: „EU je pro mne historicky nejúspěšnější mírový projekt, který přišel s myšlenkou, že když se lidé mají dobře, vzájemně využívají svůj potencionál a učí se spolupracovat, tak nemají žádné důvody válčit a žijí si dobře. To může znít poměrně idealisticky, ale vidíme, že to dobře funguje. I když Evropa v posledních pár letech stojí na křižovatce, vidíme, že je řada věcí, které musíme zlepšit. Doba, po kterou EU existuje, je dlouhá a je logické, že stále  nemůže fungovat úplně stejně. Není to snadné, protože když sedí 28 lidí u stolu, tak někdy se kompromisy hledají docela těžko. Přesto to stojí za to,“ konstatovala vysoká úřednice. „Přestože to nefunguje úplně skvěle a nemůžeme se dohodnout a možná, že některé věci by byly jednodušší, kdybychom si je udělali podle sebe, tak není jiná možnost než být společně v EU. Vidím to v případě brexitu na Spojeném království, když je potřeba více zapracovat a něco zlepšit, tak Spojené království není ochotné zabrat a podílet se na změně, říci, co je špatně, jak by se to mělo zlepšit, a posunout se. ČR tedy v této pozici není a nebude.“

Slovo pak dostal poslanec a místopředseda ODS Martin Baxa: „Nejen jako politik, ale i jako bývalý učitel jsem přesvědčen, že vstup ČR do EU znamenal klíčový pozitivní krok ve vývoji země. Jedno z listopadových hesel z těch velice emotivních časů počátků svobody a demokracie v tehdejším Československu bylo spojeno s voláním ‚Zpět do Evropy‘ a je toho zjevným důkazem. Jsme v geopoliticky exponované oblasti a jsem bytostně přesvědčen, že žádná pozice neutrality mostu mezi Východem a Západem není alternativou k současnému dění. Vstup do EU znamenal otevření České republice pro volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu,“ vypočítával dále plzeňský primátor Baxa. „Česká ekonomika toho maximálně využila tím, že jsme maximálně proexportní země, ekonomicky zcela propojená – zdůrazňuji ne závislá  – s ekonomikou EU. To představuje klíčový referenční bod pro jakýkoliv budoucí ekonomický vývoj. Členství v EU pro mne znamená garanci mezinárodněprávních pozic ČR. To úzce souvisí i se členstvím v Severoatlantické alianci. Pro mne nemá členství v EU vedlejší cestu.“

Poté se ale neztotožnil se všemi slovy své předřečnice: „Nicméně nemohu souhlasit s tím, co říkala paní státní tajemnice, že se Velká Británie nesnažila zapracovat na tom a neříkala, co by bylo v EU lepší. Prostě občané rozhodli ve svobodném referendu ve Velké Británii a je mojí povinností jako politika říci, že ctíme v tomto ohledu názor občanů. Na druhé straně některé trendy nebo rozhodnutí, která jsou spojena s EU zejména v posledních letech, u mne vyvolávají obavy. Ať již to byl přístup EU k migrační krizi a celá kauza takzvaných kvót, kdy byla Česká republika tlačena do toho, aby akceptovala kvóty, od kterých sama Evropská unie odstoupila. Otazníky u mne také vyvolává současná environmentální politika EU, kdy já opravdu nejsem přesvědčený o tom, že cesta radikálního směřování k takzvané bezuhlíkové EU je přesně to, co potřebujeme… Nebýt peněz z evropských strukturálních fondů, tak bychom v žádném případě nedokázali relativně rychle odstraňovat dědictví komunistického režimu... Můžeme mockrát kritizovat složitost čerpání evropských peněz, za kterou si do značné míry může ČR leckdy sama. Jsem odpůrcem čerpání dotací za každou cenu nebo využívání dotací k podnikatelským účelům, což také nějak souvisí s panem premiérem,“ „rýpl“ si do Andreje Babiše Baxa. 

Právě teď je nám vůbec nejlíp!

Aleš Chmelař, náměstek ministra zahraničních věcí, vzal svůj příspěvek z gruntu od začátků naší historie: „Bez dotací by naše ekonomika byla podle některých odhadů až o 12 procent, což je o jednu osminu, menší a naše mzdy by byly o osminu nižší. A to jsou konzervativní odhady. Nechci hovořit o zhruba bilionu korun čisté pozice ČR vůči evropskému rozpočtu.“

„Naše historie státnosti sahá do nultých let desátého století. Naše založení, symbol státnosti – svatý Václav, byl v podstatě symbolem, vyhnul se válce s Německem za cenu určité integrace. Nebyla momentálně pro české země v té chvíli tak výhodná, ale takový byl poměr vojenských sil a byla to nezbytnost. Od té doby jen s malými výjimkami byly české země ‚nedobrovolně integrovány‘. Řečeno dnešním slovníkem, byly ve feudálních vztazích v posledních tisíci a sto letech. I naše členství v RVHP v posledních čtyřiceti letech, od roku 1948 do roku 1989, bylo svým způsobem integrační, ale kroky byly nastavené tak, že byly v podstatě pro Československo nevýhodné z důvodu příliš vysokého směnného kurzu rublu,“ přednášel Chmelař. „V rámci Rakouska-Uherska i v době Přemyslovců, a to si málokdy uvědomujeme, byla v lenním vztahu k větším císařům a i náš otec vlasti byl Evropan, Lucemburčan německého původu. Prostě vždycky jsme byli integrováni do evropského prostoru. V posledních patnácti letech je to nejvýhodnější pozice, jakou jsme měli za dobu své existence tisíc sto let.“

„Jakékoliv zkraty a rychlá řešení, která by nás mohla vést mimo EU, si musíme uvědomit, že nejsme ani Norsko s ropou a národním fondem o objemu tisíc miliard eur, tedy pětinásobkem celého HDP České republiky. A nejsme ani Švýcarsko, které má obdobnou částku ve svých účtech, z nichž je celá řada slepých. Nejsme ani Lichtenštejnsko s 27 000 obyvateli a 70 000 firmami, které jsou zde registrovány. Nejsme ani Island, který je zcela ve zvláštní pozici. Když se podíváte na další země, které jsou mimo EU a které mám v kompetenci na ministerstvu, tak je to západní Balkán, šest zemí – kdo neuznává Kosovo, tak pět zemí,“ konstatoval náměstek ministra zahraničí za smíchu Martina Baxy. „Je to šest zemí Východního partnerství – Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Ázerbájdžán a Arménie – a je to do určité míry také Turecko. Naším vystoupením by se z nás pravděpodobně nestalo Moldavsko, ale naše pozice je opravdu kulturně a civilizačně a ekonomicky v EU podle mne výhodná.“

Ach ten Klaus, ach ti klausovci…

Nastala diskuse, ve které jako první vystoupil mladý studentík ve slušivém obleku a téměř plačtivě si postěžoval: „Už je to druhá debata, kde se ptám… Minulý rok se tu uskutečnila debata s exprezidentem Klausem. Já jsem tam konstatoval, že jsem z generace, která většinu života strávila v ČR jakožto členu EU. Studoval jsem v institucích, které byly rekonstruovány z fondů EU, ve městě, které bylo spolufinancováno z EU – všechny možné akce a stavby – nejen školské, ale i sportovní a kulturní a rovněž dopravní infrastruktura. Pan exprezident mi řekl, jak jsem na toto přišel, že to je pro něj nejsmutnější otázka večera. Že ty peníze, ze kterých se to platilo, byly naše, které jsme do EU poslali, a že nám chodí podstatně méně peněz, než my tam pošleme. To mne zarazilo. Četl jsem také článek v Hospodářských novinách, kde se psalo, že jsme v období 2004 až 2018 obdrželi 1 306 miliard korun a že čistý příjem po odečtení českých plateb činí 741 miliard korun, tedy rozdíl je asi 200 miliard korun, což je naše výhoda. Co si myslíte o tom, že někdo může argumentovat takto jako pan Klaus, když jsou dohledatelná fakta, že je pro nás členství výhodné,“ vybídl aktivní student přítomné k nelehkým odpovědím.

Milena Hrdinková na to reagovala slovy: „Co se týká názoru na organizaci veřejných financí a řízení peněz, za pomocí kterých se realizuje stát, tak jsem panu Klausovi poměrně blízká, co se týče osobních názorů. Já rozumím tomu, co říká. On má vlastně pravdu,“ informovala auditorium za evidentního údivu Martina Baxy. „Je fakt, když se budeme bavit o přerozdělování fondů a rozpočtu a jeho přerozdělovací funkce, tak určitě existují způsoby, jak finance řídit efektivněji. Možná kdybychom přerozdělovali méně, tak bychom dokázali dosáhnout komparativně lepších výsledků. Jsme v EU, systémy a mechanismy jsou nějak nastavené. Máme nějaký hlas, který je paradoxně větší než hlas většiny států. Česká republika není malý stát, jsme relativně středně velcí, naše hlasovací síla je kolem dvou procent. Máme 21 europoslanců, není to sice žádná hitparáda a není to o tom, abychom za každou cenu prosadili svůj názor, který je diametrálně odlišný od toho, co říkají všichni ostatní. Musíme se najít v nějaké skupině států, se kterými souzníme. Musíme tedy fungovat v tom, co je. Umím si tedy představit tak jako pan Klaus lepší způsob efektivnější organizace evropských veřejných financí. Ale pragmaticky a realisticky toho nelze v tuto chvíli dosáhnout. A protože do Evropy patříme a alternativ, co dělat, zase až tak moc není, tak nejlepší náš způsob je hledat si partnery a nejefektivnější cestu a zkusit to malými krůčky obrátit,“ konstatovala úřednice Úřadu vlády.

„Já se na Evropu nerada dívám optikou, že někdo platí a někdo dostává. Tak to není nastavené. Všichni platí a všichni dostávají. Nikdo neplatí proto, aby někdo jiný dostával, ale všichni platí a všichni dostávají proto, aby to, co chce Evropa realizovat dohromady, fungovalo ještě lépe,“ konstatovala dále Hrdinková.

„Pokud chceme takto obrovské centrálně řízené veřejné finance, tak musíme na nějakou neefektivitu být připraveni. I na věci, jakými je střet zájmů. To bych se chtěla oprostit od politického zájmu, protože to zdaleka nejsou ojedinělé případy a nikoliv pouze v ČR. To se prostě v tomto objemu děje. Protože občas je někdo často nebo méně často poruší a může vzniknout toto riziko. Pan Klaus má do určité míry pravdu, že v takto silně plánovaném rozpočtu mohou vznikat neefektivity a my nedokážeme přesně čerpat peníze, které nutně potřebujeme. Na druhé straně systém je takto nastaven a za těch patnáct let vidíme, že těžko bychom to sami zvládli lépe. Protože naše ekonomika je i po revoluci dost centrálně řízena.“

Baxa reagoval následovně: „Co říká exprezident Klaus, je postaveno na principu, že pokud někdo nesouhlasí s členstvím v EU, pak logicky nesouhlasí s tím, že někam odvádíme peníze, a pak je logicky a priori proti tomu, že existují evropské fondy a z nich se rozdělují finance. V logice tohoto uvažování pan exprezident tedy mohl označit vaši otázku jako nejhorší za ten večer s nadsázkou jemu vlastní.“

„Je absurdní stavět ta čísla proti sobě. Prostě jsme součástí systému, který má kohezní politiku jako jeden z pilířů svého fungování. Co je cílem České republiky a nám spřízněných zemí, je prosazování našich zájmů. Vždy to bude tak, že ty postkomunistické země budou prosazovat peníze do infrastruktury a méně klást důraz na sociální politiku, zaměstnanost a environmentální politiku, protože po 40 letech komunismu máme jiné priority. Druhá rovina je, že členství v EU by nemělo být v žádném případě redukováno jen na to, kolik dostaneme peněz z evropských fondů. Jako primátor říkám, že jsme díky evropským fondům dále, než bychom byli bez nich,“ uvedl povzbudivě a optimisticky poslanec Baxa. „Také ale jako primátor města, které leží blízko hranice s Bavorskem a bývalými evropskými společenstvími, vidím obrovský bonus, který pro náš kraj, region a město znamená členství ve volném trhu EU. Nechci přistoupit na diskusi, že evropské fondy jsou úplně k ničemu a že bez nich bychom tady na tom byli lépe. Tak to opravdu není.“

Za komunistů jsme byli zaostalí, takže čert vem dividendy?

Své si řekl také Aleš Chmelař: „Co pan exprezident myslel, tak jsou celkové toky v ekonomice včetně odlivu dividend, kde opravdu každoročně platíme zhruba osm procent z našeho HDP zejména subjektům v EU. Na druhou stranu těch osm procent je část ekonomiky, která by pravděpodobně neexistovala. Byli jsme v situaci, kdy naše podniky v devadesátých letech opravdu nebyly konkurenceschopné v pojetí západní globální ekonomiky. Museli jsme se integrovat, neměli jsme konvertibilní kapitál, neměli jsme peníze na investice, které by dokázaly v chodu ekonomiky fungovat. Byli jsme například zvyklí na exportní celky, které jsme exportovali do spřátelených zemí, které byly konkurenceschopné jen z malé části. Neměli jsme ekonomiku generující takový blahobyt jako ta, kterou máme dnes. Proto jsme potřebovali zahraniční investice.“

„Na dividendách od roku 2004 jsme zaplatili 100 miliard eur, což je vysoká částka. Dostali jsme samozřejmě z evropského rozpočtu méně. Na druhou stranu aktivity na sociálních odvodech, daních a na reinvestovaných ziscích tu zanechaly 300 miliard eur, tedy třikrát tolik. Když tedy mícháme jablka s hruškami, musíme k nim přidat, obrazně řečeno, ještě pomeranče, aby ta celková rovnice byla stejná. A to jsou daně tady zaplacené, mzdy zde vyplacené a reinvestované zisky, které tady v ekonomice jsou. Střízlivý ekonom, jak byl pan prezident určitě ještě do osmdesátých let,“ glosoval za smíchu přítomných Chmelař, „tak tyto věci chtěl vidět. Na druhou stranu on činí určitou kulturní volbu ve svém skepticismu. Jeho syn to popsal tak, že i kdybychom vystoupili z EU, i kdybychom byli o třetinu chudší. Ale to je kulturní volba. Hádat se, že bychom byli bohatší, je vědecky nečestné. Mícháme kulturní volbu, kterou Václav Klaus mladší řekl explicitně – já chci vystoupit, i když budeme chudší,“ odpověděl mladému studentíkovi náměstek ministra zahraničí.